Vpřéééd

„Vpřéééd!“ zakřičí muž, stojící jako první.

„Vpřéééd!“ opakují všichni ostatní v davu za ním. Tedy až na mě. Já mlčím. Já totiž mlčím skoro vždycky, za jakékoliv situace. Výjimečně se ale rozpovídám, ale pak to prý stojí za to. Ale tady? Kdepak, raději budu mlčet. Navíc, jak tak koukám po tvářích kolem, nikdo stejně nemá zájem poslouchat.

„Vpřéééd!“ zakřičí znovu muž v čele davu.

„Vpřéééd!“ sborově opakují ostatní. Sleduji v jejich obličejích tu radost, to nadšení, že se brzy pohnou vpřed. Že se jejich životy změní a budou lepší, úžasnější, luxusnější. A já tu stojím s nimi. Taky chci, aby se můj život změnil v něco lepšího. Taky chci vyrazit, odhodit minulost, odhodit staré zvyky, změnit se a jít vpřed. Vyvíjet se a žít.

„Vpřéééd!“ ozve se znovu jeden hlas.

„Vpřéééd!“ odpovídá mu celá skupina. A dál stojí. Trochu znervózním. Sakra, proč už nejdou, jak se chtějí změnit, když budou stát? Rozhlížím se kolem a sleduji, že jsou napjatí. A hlavně natěšení na svoji budoucnost. Už ve svých představách vidí svoje nové možnosti, svůj nový rozhled.

„Vpřéééd!“ další výkřik a další odpověď davu. Konečně! Konečně se dávají do pohybu. Vidím, jak se pohnul muž v první řadě a postupně se přidávají další a další lidé. Ale počkat, vždyť oni... Pochodují na místě, nikam nejdou!

„Vpřéééd!“ další kolo výkřiků a nohy dopadající v jednotném rytmu na stále stejná místa.

„Co se děje? Proč nikam nejdeme? Jak se změníme, když budeme stát na místě a tvářit se, že někam kráčíme?“ ptám se udiveně a překvapeně lidí kolem.

Odpovídají mi jen podmračené a nenávistné pohledy. Čtu v nich docela jasně: „Ty si myslíš, že tomu rozumíš? Že bys to zvládl lépe? Nic nevíš, nic neumíš! Jedině tady jak jdeme je směr k lepším zítřkům. A my k nim dojdeme!“

„Vpřéééd!“ ozve se znovu výkřik. Lidé na místě dupou ještě usilovněji.

„Bokem...“ šeptnu do dusotu. Otočím se na stranu a deru se davem pryč. Brání mi v pohybu, vidí ve mně škůdce. Cítí, že jsem odlišný, že se snažím narušit jejich jednotu na cestě v před. Nevšímám si jich a probíjím se dál.

„Vpřéééd!“ další kolo výkřiků

„Jinudy!“ zařvu si jen tak pro legraci. Nejbližší okolí po mě vrhne pohledy, jako bych byl něco nepředstavitelně odporného. Ale mě to nevadí. Naopak, začíná se mi to líbit.

„Vpřéééd!“ ozve se zase. „Jinudý!“ řvu já a chechtám se. Náhle zmlknu. Někdo mi odpověděl. Nevidím na něj, ale o to víc se snažím dostat na konec davu. Konečně. Posledních pár lidí v cestě a jsem venku! Jsem volný! Prudce se nadechnu a zachechtám se. Teď chápu, jak chutná svoboda.

„Vpřéééd!“ ozývá se z davu za mými zády.

„Jinudý!“ zařvu a chechtám se přitom. Znovu mě udiví, že jsem z davu zaslechnul odpověď. Pak je uvidím. Vycházejí z davu a míří do různých směrů. Usměji se překvapením. Nejsem sám kdo má potřebu vyrazit jinou cestou! Několik lidí mizí kolem, pár jich směřuje ke mně. Nečekám na ně, už taky vidí cestu.

„Jinudý!“ zakřičím si naposled a odcházím.

Jsem spokojený, vymanil jsem se ze stereotypu a postoupil někam dál. Vykračuji si, ani pořádně nevnímám kam. Jako bych tuhle cestu už někdy viděl. Jdu dál a cesta mi přijde čím dál tím víc známější. Už vím...

Chodím v kruhu.

„Jinudy....“ hlesnu tiše.

„Jinudy,“ zašumí to za mými zády. Zděšeně se ohlédnu. Za mnou stojí zástup lidí. Není jich moc, mnohem méně, než v davu předtím. Ale jsou zde a chodí stejnou cestou.

„Jinudy,“ zašeptáme společně a dál chodíme v kruhu.