Vražda ve sklepení

„Sanders,“ zvedl jsem telefon.

„Tady strážník Mendoza, kapitáne. Já… Byli jsme prověřit anonymní telefonické oznámení a… našli jsme… eee, no, zavražděného, pane.“

Strážník na lince mluvil nepřirozeně prkenně a spisovně, byl evidentně dost nervózní a otřesený. Osobně ho neznám, ale na stanici už nějakou dobu dělá a za nováčka bych ho neoznačil. Co ho tedy na té mrtvole tak rozhodilo? Pokusil jsem se ho uklidnit a dostat z něj, na co narazili.

„Cože? To je nějaký blbý vtip?“ zarazil jsem ho, když začal popisovat jeho odhad důvodu úmrtí.

„Ne, pane, opravdu. Mám ho přímo před sebou a má…“

„A jste střízlivý, strážníku Mendozo?“ přerušil jsem ho ostře, protože jsem si vzpomněl, že to sem tam trochu přehnal s alkoholem.

„Naprosto, pane!“ ozvalo se z telefonu dotčeně.

„No tak vydržte, na nic nesahejte, jedeme tam,“ zavrčel jsem do telefonu a zavěsil. Mávnutím ruky jsem přivolal poručíka Robertse a vyrazili jsme.

„Tudy, pane,“ vedl nás strážník Mendoza po schodech do sklepa starého zděného domu. Podzemní prostory se zdály renovované - kameny pečlivě vyspárované, nerezové zábradlí, pevné schodiště a dole byl vidět lesknoucí se hladký beton.

„Slušně vybavený,“ uchechtl se poručík, když jsme sešli dolů.

„Jsme na místě činu…“ protáhl jsem káravě, ale jen na oko, kvůli přítomnosti strážníka. V duchu jsem s Robertsem souhlasil, taky mě pobavila stěna, na které bylo vystaveno nepřeberné množství důtek, bičíků, rákosek, pout, umělých penisů a dalších podivností, u kterých jsem ani nevěděl, k čemu slouží. No, možná raději nechtěl vědět.

Mendoza pokynul do otevřených dveří na konci místnosti a nechal nás projít.

„Kurva…“ ulevil jsem si.

„No do prdele!“ napodobil mě Roberts.

Uprostřed místnosti stál velký kříž ve tvaru X a zády k němu byl připoután muž. Naše oběť. Celý nahý, jen v puse měl roubík a na hlavě…

„Omlouvám se, strážníku, tohle jsem fakt nečekal,“ otočil jsem se na Mendozu, protože už jsem chápal jeho předchozí nervozitu.

„Víte, co je zač?“ zeptal jsem se ho.

„John Ward, majitel nemovitosti.“

„Ale jak?“ ozval se poručík, který z mrtvoly stále nemohl odtrhnout pohled.

„No, evidentně docele efektivně,“ odtušil jsem. I mě tím zvláštním způsobem přitahoval neobvyklý obrázek před námi. Obzvlášť groteskně deformovaná hlava, oproti bledému tělu temně fialová, působila jako nějaký perverzní magnet pro lidské oko, jako detail, křičící o veškerou pozornost.

„Ne, myslím jako proč se nesnažil třeba… vždyť jako…“ Roberts nechal větu nedokončenou a jen kroutil hlavou.

„Kdyby neměl ten roubík… Tak možná nějak zuby… Ale takhle…“ přemýšlel jsem nahlas já.

„A je to vražda nebo nehoda?“ začal poručík přemýšlet zase jako policista.

„Kdo podal to oznámení?“ obrátil jsem se strážníka.

„Nooo, anonym, pane,“ odpověděl Mendoza nechápavě. Protočil jsem oči.

„Chlap nebo ženská?“

„Žena.“

„Takže spíš nehoda,“ přikývl Roberts.

„Shrneme si nějak poznatky,“ vytáhl jsem diktafon a spustil nahrávání.

„Obětí je John Ward, muž, běloch, 35 let, majitel nemovitosti, v které byl nalezen mrtvý. Ve svém sklepení se zřejmě oddával sado maso hrátkám se zatím neznámou osobou, pravděpodobně ženského pohlaví. Je pevně připoutaný ke kříži, s rukama a nohama od sebe. V ústech má roubík. Pravděpodobná příčina smrti je udušení. Pouze spekuluju, ale zdá se, že měl rád omezení dýchání a za tímhle účelem - pravděpodobně plánovali, že jen dočasně - mu byl přes hlavu přetažen kondom. Co se dělo dál, lze jen hádat. Buď ho pachatel nechal v tomhle stavu schválně a nebo zpanikařil, zazmatkoval, kluzký kondom nezvládl stáhnout zpět a tak utekl. Utekla. Ostrých předmětů na poškození kondomu je tu dost, což vyvolává dojem záměru. Na straně druhé, anonymní oznámení naznačuje, že pachatel činu lituje. Stopy po boji žádné. Přesnou příčinu smrti určí koroner. Konec. Sanders.“