Školák

Malý chlapec vesele kráčel po chodníku. Bylo 1. září a on šel poprvé do školy. Velice se těšil. Byl zvědavý na nové kamarády a chtěl se naučit spoustu zajímavých věcí. Číst, psát a počítat. A ještě spoustu dalšího. Ani nevěděl, co všechno se naučí, ale v uplynulých měsících mu maminka o škole hodně vyprávěla. Proto se do ní tak těšil.

Zahnul za roh ulice a uviděl ji. Trošku zpomalil, ta ohromná budova ho poněkud zaskočila. Již zde několikrát byl, ale pokaždé s tatínkem a maminkou. Teď šel sám a trošku se bál. Ta spousta oken! A obrovský vchod, do kterého proudily davy dětí. Na ty se ale těšil. Znovu přidal do kroku.

Zařadil se do davu, směřujícího do školy. S lehkými obavami si prohlížel starší školáky, ale viděl i dost prvňáčků, jako je on. Trochu se bál, že ve velké škole zabloudí, ale když uviděl velké cedule s číslicí jedna a šipkami, strach ho opustil. Našel svoji třídu a vybral si volné místo v lavici u okna. Děti seděli na židlích, několik si jich povídalo, ale většina se hlavně zvědavě rozhlížela. Najednou zazvonilo a zároveň vešla učitelka. Už ji viděl, když zde byl při zápisu. Starší, ale hezká paní, zdála se být velmi hodná. Přivítala je a představila se. Potom se představovali všechny děti. Každý se postupně postavil a řekl jak se jmenuje. Některé děti se trochu báli, ale on ne.

Pak jim učitelka řekla, že půjdou na školní dvůr, kde uvidí další děti z jiných tříd a kde je přivítá i pan ředitel. Vyšli před třídu a postavili se do dvojstupu. Učitelka je vedla ven na dvůr.

Tam byla již spousta dalších dětí, vetšinou starších než on a jeho spolužáci. Z ampliónu hrála příjemná hudba a naproti zástupům dětí stálo několik dospělých. Domyslel si, že někdo z nich bude ten pan ředitel. Jeho třída se zastavila na volném místě, učitelka stála v čele. Zvědavě se rozhlížel a čekal, co bude dál. Pan ředitel poprosil o klid a začal mluvit.

Na jednou na dvůr vjelo veliké auto. Chlapec si myslel, že se jedná o nějakou srandu, s napětím očekával čím ho ještě škola překvapí.

Z korby auta začali seskakovat muži v maskáčích. Všichni v rukou drželi zbraně. Většina jich měla prověřené kalašnikovy, několik také škorpióny s dlouhou hlavní a masivním tlumičem. Jeden z mužů krátce vystřelil do vzduchu. Nastala panika.

Všichni začali křičet a utíkat všemi směry. Malý chlapec stál jako přikovaný, byl tak vyděšený, že se nemohl ani pohnout. Přiběhl k němu jeden muž v maskáčích.

„Pojď se mnou, smrade!“ vykřikl na něj, chytl ho za ruku a táhl ho za sebou.

Teprve teď se chlapec vzpamatoval. Začal sebou házet a křičet. Bránil se, ale proti dospělému muži to nebylo nic platné.

Ozbrojenec ho dotáhl do školy do jedné z tříd. Přikázal mu, ať si sedne a nikam nechodí. Pak se s kýmsi domlouval vysílačkou.

Venku před budovou školy zastavilo s houkáním několik policejních vozů. Jeden policista viditelně odhodil svoji zbraň a s rukama nad hlavou kráčel ke škole. Volal, že je vyjednávač. Ze školy se ozvala střelba. Chlapec viděl, jak ze země před policistou vytrhávají střely kusy hlíny. Vyjednávač se otočil a skokem se schoval za auto. I přesto schytal několik střel do levé nohy.

Několik desítek minut se nic dalšího nedělo, alespoň chlapec nic neviděl. Nemohl tušit, že vůdce maskovaných mužů domlouvá po telefonu s policií své požadavky. Naštěstí nevěděl, že muž oznamuje také to, že za každého zabitého spolubojovníka popraví padesát dětí a za zraněného dvacet.

Nad budou školy se s hřmotem přehnalo několik vojenských výsadkových helikoptér. Přistály o kus dál a začali se z nich hrnout vojáci. Maskovaný muž s nelibostí sledoval, jak se střechy protějších budov začínají plnit profesionálními odstřelovači. Řekl cosi do vysílačky. Vzápětí přišla odpověď. Muž donutil chlapce a několik dalších dětí ve třídě jít k oknu a postavit se na parapet. Chlapec vylezl na okno, ale nohy se mu třásly. Uvědomoval si s dětsky přímou logikou, že zde stojí proto, aby lidé venku, vojáci a policisté, nemohli zastřelit ty zlé muže uvnitř.

Bál se. Bál se a třásly se mu nohy. Bál se a plakal. Slané horké slzy mu stékaly dolů po tvářích.

Slyšel za sebou hlasy. Ohlédl se a viděl maskovaného muže, jak mluví s nějakou ženou. Všiml si divných válců u jejich opasků a pochopil, že to jsou výbušniny, jako ty, co několikrát viděl ve filmech. Muž se ženou při rozhovoru poodešli tak, že na ně neviděl. Znovu se díval ven z okna, na dav lidí na druhé straně ulice.

Dostal nápad. Prvně se ho trochu zalekl, ale přimělo ho to, aby přestal brečet. Opatrně se vyklonil a podíval se, kde je muž se ženou. Opírali se o zeď a o něčem mluvili.

Rozhodl se. Byl ve třídě v přízemí, z okna to bylo na zem blíže, než když v létě skákal ze stromu. Opatrně, co nejtišeji, otevřel okno. Zatím se nic nedělo. Prudce ho rozrazil a skočil dolů. Dopadl pružně na zem, ihned se zvedl a vyrazil divoce jako fretka k protější straně ulice. Byl sotva ve třetině cesty, když uslyšel krátkou dávku ze samopalu. Něco ho srazilo k zemi. Ucítil strašlivou bolest v hrudi, najednou nemohl dýchat. Ležel na zemi a zrychleně lapal po dechu.

---

Velitel zásahové jednotky si chlapce všiml hned v okamžiku, kdy otevřel okno a skočil. Chtěl na něj zakřičet, ať stojí, ať nikam neutíká, ale už bylo pozdě. Chlapec dopadl na zem a rozběhl se. Vzdálil se jen několik metrů, když se v jednom okně ukázala hlaveň samopalu a zazněla střelba. Velitel viděl, jak na chlapcově hrudi vybuchuje několik jasně rudých skvrn. Malý chlapec padl k zemi, svíjel se v bolestech a lapal po dechu. Na hrudi se objevovaly krvavé bubliny, střely zasáhly plíce. Velitel věděl, že hoch nemá šanci, a že jeho smrt bude možná celkem rychlá, ale bolestivá.

On sám viděl už tisícovky mrtvých a zraněných. Několik desítek mužů zabil v osobních soubojích. Mrtví pro něj neznamenali nic, nevyvolávali v něm již žádné emoce. Už dávno ne.

Až teď. Když viděl umírajícího šestiletého chlapce. Zatínal pěsti a nehty se mu zařezávaly hluboko do masa. A plakal. Horké slzy nenávisti a utrpení stékaly po jeho tváři. Ústa němě šeptala. Něco napůl mezi modlitbou za malého školáka a mezi přísahou děsivé pomsty...