Kocourek

Naštvaně jsem nakopl zmačkanou plechovku od piva ležící na ulici. Odlétla ke stěně a hlasitě zarachotila.

„Šéfe, mně se to vůbec nelíbí,“ ozval se Bary.

„Tak to jsme dva,“ pomyslel jsem si.

A přitom to ze začátku vypadalo jako jednoduchá prácička. Možná mě mělo varovat to, že si mě najala dáma z nejvyšších vrstev. Ty málokdy chodí pro pomoc k takovým, jako jsem já, detektiv střední třídy a ne zrovna dobré pověsti. Mají svá vlastní soukromá očka, chlapy se šarmem a dokonalou elegancí, vyzbrojené tou nejmodernější technikou.

Suma, kterou mi nabídla, byla zajímavá, ale přesto jsem se jí musel zeptat proč. Porušil jsem tak základní pravidla slušnosti a vztahů se zákazníkem, ale prostě jsem to chtěl vědět. Proč zrovna já mám hledat její zatoulanou kočku?

---

„Kocourka,“ opravila mě včera, když jsem jí položil stejnou otázku.

„Víte, mám na vás docela slušné reference. A navíc se zdá, že máte rád zvířátka,“ dodala a rozkošně se usmála na Baryho. Ten se pod jejím „rozkošným“ úsměvem zatvářil značně nešťastně. Ani se mu nedivím, usmát se takhle i na mě, asi bych na ni rovnou zavrčel.

„Ale pořád nechápu, proč ji mám hledat já,“ opáčil jsem.

„Předpokládám, že ta vaše číča má standardní podkožní čip se sledovacím zařízením. Stačilo by poslat nějakého sluhu, aby ji našel a přines domů, ne?“

„Víte... totiž... zkrátka Uhlík se zatoulal do.. do slumů,“ odhodlala se konečně přiznat celou pravdu.

Rázem mi bylo všechno jasné. Slumy. Místo, kde žije chátra, ta nejhorší spodina, kde seženete za peníze cokoliv, chlast, drogy, lidi. Prostě cokoliv. Odpad města, místo beznaděje a strachu. Do slumů sluhu nedostanete a to nemluvím o tom, že by tam nepřežil ani pět minut. Spodina žijící ve slumech vás zamorduje klidně jen proto, že nejste místní. A detektivové z vyšších tříd za práci v takovémto prostředí chtějí nehorázné sumy. Můj slíbený honorář mi najednou přišel směšný. Do slumů a podzemních čtvrtí se dávno neodváží ani policajt, leda tak mnohočlenná hlídka v opancéřovaném voze. Já se tam sice docela pohybovat umím, ale že bych to dělal rád...

„Do slumů? Ale to bude dvojnásobná cena,“ prohodil jsem na zkoušku.

„To ne, nesouhlasím,“ protestovala zákaznice neústupným tónem. „Podívejte, vím, že je to nebezpečné, ale opravdu s vámi nebudu smlouvat o ceně. Nabízím vám ještě třicet procent navíc, ale dál ani ň.“

„Pokud dostanu těch třicet procent předem...“

Krátce se zamyslela: „To nebude problém.“

Chvilku něco kutila na svém mobilu.

„Tak, peníze máte na účtu a poslala jsem vám ještě ID kód Uhlíka.“

Nezkontroloval jsem si stav konta, jak bych udělal u jiné předběžné platby. Na to byla z moc dobré společnosti a zbytečně bych ji urazil. Raději jsem se příjemně usmál a vyprovodil ji ze dveří. Teprve potom jsem se ubezpečil, zda peníze opravdu došly.

„Hej, Bary! Pojď sem, máme práci.“

„Jo, hledat kočku,“ ozval se otráveně. „Asi proto si vybrala detektiva se psem, co?“

„Sklapni,“ zachechtal jsem se. Sice nevím, proc mají robopsi tak širokou škálu emocí, ale Baryho věčná lehká naštvanost, ironie a cynismus mě vždycky pobaví.

„Mrkni se na síť a vysleduj pohyb toho Uhlíka, já se jdu zatím připravit,“ zaúkoloval jsem Baryho a šel jsem dát dohromady svoji výbavu. Vysoké vyztužené boty, pevné vojenské kalhoty, jednoduché triko a navrch koženou vestu s masivním řetězem do kříže přes záda. A na hlavu kšiltovku, samozřejmě opačně, kšiltem dozadu. Upřímně, připadám si v tom jak hastroš, ale zkušenost mě naučila, že ve slumech mi takovýto oděv zajistí dostatečnou nenápadnost a přitom relativní vzezření tvrďáka, aby mě nezmlátili za prvním rohem.

Chvilku jsem váhal nad zbraněmi. Klasický nůž nemá na takovém místě moc velký význam, tlačná dýka se na případnou tichou práci bude hodit víc. Teleskopický obušek se taky upotřebí. Osobně ho příliš nepoužívám, ale pokud je třeba někoho tiše usměrnit, je k nezaplacení. U pistole byla volba snadná, šáhl jsem po své oblíbené Heckler&Koch USP ráže .45 s prodlouženým zásobníkem. A taky s tlumičem a laserovým zaměřovačem. Ani na jedno nejsem moc zvyklý, ale takovéto srandičky jsou další body pro vás, když ve slumech potřebujete s někým jednat. Nebo další body pro to, aby vás někdo zezadu zastřelil a okradl. Otřásl jsem se a vzal si navíc pět plných zásobníků. Snad zbraň nebudu vůbec potřebovat. Ale tomu jsem moc nevěřil.

Nakonec jsem ještě do kapes vesty zastrčil vylepšený odolný smartfoun a s ním kompatibilní víceúčelové multimediální brýle. Jako vždy jsem zapřemýšlel, jak je asi používají normální spotřebitelé, že se jim říká multimediální. Mě do nich mobil promítá nejrůznější taktické informace. Třeba kde se dá dobře najíst, pokud zrovna nejsem v akci. Jako poslední jsem si vzal baterku. Kdo ví, v jaké temné díře bude Uhlík schovaný.

„Tak co máš?“ zeptal jsem se Baryho, nyní již plně připraven do akce.

„Ten vypelichanej kocour se prohání venku už víc jak den. Sehnat můžu maximálně dvacet čtyři hodin staré záznamy a už na nejstarším byl někde v slumech. Pohybuje se pěkně vystrašeně, chvilku mete jako králík, pak se zase zastaví, popojde, stojí na místě a schovává se a pak zase utíká dál. Teď aktuálně je asi dva kilometry severně a jeden a půl západně od metra na Sadový,“ seznámil mě Bary komplexně se situací.

„Pojedem metrem?“ zeptal jsem se ho ještě. Nejlepší spojení už určitě taky našel a protože uváděl jako orientační bod právě stanici metra, předpokládal jsem, že začneme odtamtud.

„Jo, je to nejrychlejší.“

Když jsme vyšli před dům, zapadl jsem na do boční uličky a chvilku se tam válel po zemi v blátě a odpadcích kolem popelnic. Pokud bych do té odporné části města vyrazil čistý a voňavý, asi bych to mohl rovnou po pár krocích zabalit a jít domů. Místní by mě nikam nepustili. A patřičně znečistit se nemůžu až na místě. Kdyby mě někdo z nich viděl, bylo by to ještě horší. Bary se na mé maskování díval vyloženě s odporem.

A pak se v metru náležitě předváděl. Nesl se jako páv, přesněji jako pes z vybrané společnosti. Dával najevo, že ke mně rozhodně nepatří. Sedl si na podlahu, vrtěl ocasem a tvářil se tak, že se na něj usmíval každý z okolí a kdejaký prcek se ho snažil pohladit. A když jsem na něj zavolal já, tak se přikrčil, cenil zuby a vrčel. Komediant jeden. Já měl celou sedačku pro sebe, protože si ode mě všichni kvůli zápachu odsedli, a tak jsem si pohodlně natáhl nohy a psychicky si připravoval svoji masku letitého slumáka. Tak se říká obyvatelům těchto míst.

Konečně naše stanice. Vypadl jsem z metra a Bary těsně za mnou. Prošel za jedním ze sloupů na nástupišti a na druhé straně se vynořil jako úplně jiný pes. Nikdo z cestujících z vlaku by ho už asi nepoznal. Teď se pohyboval přikrčeně, ostražitě se rozhlížel, větřil a neustále lehce cenil zuby jako pes, který už několikrát musel běžet o život, aby neskončil na pekáči. Taky změnil styl chůze, už žádné ladné našlapování, ale pomalu poskakoval vpřed po třech nohách, levou přední nesl pozvednutou, jako by na ni nemohl došlápnout. Závidím mu tyhle změny v projevu těla, sám umím leda nasadit různé druhy kamenného pohledu. Asi tak dva.

Vyšli jsme ze stanice ven a ocitli se rovnou ve slumech. Vnitřně jsem se otřásl, ale navenek nedal nic znát. Aspoň doufám. Nasadil jsem si brýle, nechal mobil, ať mi do nich promítne nejkratší cestu k současné pozici Uhlíka a vyrazili jsme. Pohyboval jsem se sebejistě, ale neustále jsem ostražitě pozoroval okolí. Sem tam se ke mně připletl nějaký dealer nebo šlapka, ale vždy jsem je patřičně drsnými slovy poslal do háje.

Brzy jsme narazili na první věc, která mnou otřásla. Mladý, dobře oblečený běloch si sem zřejmě zašel sehnat nějaký ten prášek, co by ho dostal do jiných stavů, jiných světů, no prostě pro nějaký fet. No, přání jiných stavů se mu zřejmě splnilo i přesto, že stříbrné platíčko s drogou pevně svíral neporušené v dlani. Byl zlomený přes zábradlí, ruce a nohy měl u země připoutané ke sloupku. Tiše funěl, na víc se nezmohl, protože v ústech měl roubík. Zezadu ho s divokým výrazem ve tváři znásilňoval tlustý černoch. A za ním stál v řadě další, rukou si už připravoval svůj nástroj. Otřásl jsem se hnusem a přidal do kroku.

Zatraceně! Další důvod, proč sem nelézt. Takových důvodů jsem tu už objevil spousty, ale pokud dostanu dobře zaplaceno, jdu sem zase. Prachy jsou prachy. Ale propříště si raději seženu bytelný pás cudnosti. Bary celou dobu pobíhal kolem mě a tvářil se, že ho zajímá jen kde sehnat něco k jídlu.

Dalších pár set metrů jsme naštěstí nic děsivého nepotkali. Jen jednu čerstvě podříznutou děvku, ale to zde není nic zvláštního, patří to k riziku jejich povolání.

„Tady byl ten kočičák naposled,“ ozval se mi vysílačkou Bary. Ve slumech normálně mluvit nemůže, nikdy nevíte, kdo zrovna poslouchá a i za rozstříleného robopsa (a bez boje by se Bary nikdy nevzdal) dostanete pořádný balík peněz.

Zkontroloval jsem údaje na mobilu a nechal si najít další Uhlíkův postup. Chvilku jsme se proplétali změtí trosek domů a pak...

„Sakra. Znova prověřit pohyb Uhlíka,“ vydal jsem polohlasem pokyn pro mobil.

Cesta, kterou mi promítal do brýlí, se znovu vykreslila. Byla úplně stejná.

---

Naštvaně jsem nakopl zmačkanou plechovku od piva ležící na ulici. Odlétla ke stěně a hlasitě zarachotila.

„Šéfe, mě se to vůbec nelíbí,“ ozval se Bary.

„Tak to jsme dva,“ pomyslel jsem si.

Koukal jsem na staré schodiště vedoucí pod zem. Tak tam už se neukryji, tam mi moje maskovaní nepomůže. V podzemních čtvrtích je to ještě o něco horší než ve slumech.

„Kurva,“ ulevil jsem si.

„Mě se to vážně vůbec nelíbí,“ ozvala se znovu vysílačka Baryho hlasem.

„Tak se tam aspoň nakouknem.“

Bary po mě vrhl skoro až nepřátelský pohled, v takovýchto případech totiž chodí první on. A ani jemu se tam moc nechce. Pomalu a opatrně scházel ze schodů. Pomalu hlavně proto, že i teď pečlivě dodržoval kamufláž a kulhal na přední packu.

„Je tu naprostý klid,“ ozval se po pár minutách udiveně.

„Ok, jdu dolů, počkej tam na mě.“

Opatrně jsem scházel po starém schodišti. Podle mapy by Uhlík měl být už nedaleko.

„Aaaa, co je to za humus,“ šeptl jsem do ticha, když pode mnou něco nechutně zamlaskalo. Mrkl jsem na zem a málem se pozvracel. Stál jsem v klubku střev a pokud můžu soudit, tak lidských.

„Noo kurva...,“ pronesl jsem s odporem a opatrně postoupil vpřed.

Uhlík by teď měl být asi deset metrů přede mnou. Už jsem po druhé nechtěl šlápnout do podobného hnusu a tak jsem raději vytáhl baterku a prozkoumával prostor před sebou.

Pak jsem zařval. Ta střeva byla opravdu lidská. Uhlík seděl asi deset metrů přede mnou a ohryzával stehno nějakého člověka. Po mém výkřiku na chvilku ztuhl a pak vyrazil. Obrovský, jako noc černý panter se řítil přímo na mě. Strach mě přikoval na místo, nedokázal jsem se ani pohnout.

Uhlík, opravdu příhodné jméno. To byla jediná myšlenka, která mě napadla. Jinak jsem nedokázal udělat nic, stál jsem jako solný sloup. Nebyl jsem schopný sáhnout po zbrani ani se dát na útěk.

Panter byl ode mne už jen tři metry. Skočil. Koutkem oka jsem zahlédl, jak po mě skočilo ještě něco z boku.

„To je konec,“ blesklo mi hlavou.

Vzápětí jsem ležel na zemi, na prsou Baryho. To on byl to druhé „něco“. Srazil mě k zemi a panter neškodně proletěl nade mnou. No neškodně - strachem mi povolily svěrače a v kalhotách jsem cítil horké mokro.

Bary ze mě zmizel a já uslyšel zvuky zápasu.

„Hotovo šéfe,“ ozval se za chvilku Bary, tentokráte nahlas.

„Hele, nezabils ho doufám.“

„No dovol, to bychom pak těžko dostali prachy. Je jen omráčený.“

„Promiň,“ řekl jsem omluvně a myslel to upřímně, někdy zapomínám na jeho inteligenci i schopnosti.

Zavolal jsem aerotaxi a Uhlíka naložil Barymu na záda. Sám bych ho nikdy neunesl. Za taxíka budu muset vypláznout pěknou sumu, do slumů nikdo nelítá, leda za přemrštěný ceny.

„Napíšu to tý bábě jako náklady,“ zavrčel jsem temně.

Pak jsem se obrátil na Baryho.

„Hele dík, zachránil jsi mi život. Vážně díky.“

„Co nějaká hmatatelnější odměna, slova si nech od cesty.“

„Co? Cože? A co bys chtěl?“ Docela mě svým požadavkem překvapil.

„Nádhernou obrovskou šťavnatou kost!“ zvolal nadšeným hlasem.

„Kost? Vždyť jsi robot, ti kosti nejedí.“

„No a?“