Proč vlastně (zase) píšu

Jak to začalo

Baví mě příběhy. Naprosto souhlasím s mottem, které má na svém webu Miroslav Žamboch, jeden z mých spisovatelských idolů: „Miluji příběhy. Existují dobré a špatné příběhy, žádné jiné dělení není podstatné.“ Já jsem na tom stejně. Je to o vesmírných mariňácích, co bojují s mezigalaktickým svinstvem? O mágovi, který svádí bitku s drakem? O životě mentálně zaostalého chlapce? To je úplně jedno. Co rozhoduje, je příběh.

A ty já hltal už od mala, kdy je mně, coby malému capartovi, občas před spaním vykládal děda. Sem tam to byla netradičně pojatá pohádka, ale obvykle si vymyslel něco vlastního. Příběhy z divokého západu o kovbojích a indiánech, o vodníkovi, který prý opravdu bydlel v rybníku za jejich barákem, o kočovných cikánech a jejich kouscích...

Indiáni mě asi chytli nejvíc, proto jsem brzy propadl kouzlu „Mayovek“. Pak následovali KODky - Knihy odvahy a dobrodružství. Ale nejen to, četl jsem, cokoliv mě zaujalo. Tak jsem se dostal ke sci-fi. Tuším, že úplně první byla knížka „Paprsky života a smrti“ od J. M. Trosky. A brzy po té kultovní „Den trifidů“. Tím jsem byl lapen ve světě fantastiky.

A když jsem příběhy zrovna nečetl, tak jsem si je vymýšlel a prožíval ve své hlavě. Inu, typický introvert - sice jsem tichá voda, ale břehy umím podemlít skvěle ;o) Ale tenkrát jsem ještě nepsal.

K psaní mě dovedl vlastně až internet. Psal jsem si přes něj s podobně postiženými lidmi, ale hlavně sem tam s nějakou zajímavou slečnou. Vzájemné pošťuchování se rozrůstalo v delší a delší maily, ty pak stačilo spojit a byl z toho první příběh. První povídka. Erotická povídka. No dobře, tak porno povídka ;o)

Pak už jsem začal psát normální věci. No, normální... Uznávám, že moje příběhy jsou často ujeté, ale to mě právě baví. Nechci psát to, co už je tu stokrát. Chci dát k dispozici jiný úhel pohledu, než bývá zvykem. Nebo nabídnout neotřelé prostředí či aspoň originální myšlenku. Ne vždycky se to podaří, ale zkouším to dál ;o)

Proč vlastně píšu

Píšu hlavně proto, že mě to baví. Někdo má ambice se třeba proslavit a to je jeho cíl. Já ale miluji tu cestu. Tvorba je jeden z nejlepších pocitů na světě. Ano, třeba takový orgasmus je určitě silnější ;o) Ale lepší? No, hlavně trvá pár vteřin. Psaní trvá hodiny a dny a ten úžasný pocit, jak se vám příběh rozvijí pod rukama, je tu pořád. Miluji proces, výsledek je jen taková sladká tečka. Když se text líbí čtenářům, je to naprosto super, ale hlavní motivací je moje vlastní zábava. Ale tedy ne snad, že by mi vadil úspěch - jsem i vnitřně smířený s tím, že ta nehynoucí sláva, obrovské bohatství a davy nádherných fanynek jednou prostě stejně přijdou ;o)

Ze začátku mi psaní pomáhalo i jinak. Procházel jsem tenkrát něčím, co dnes označuji za „Temné období“. Byl jsem tenhdx tak nějak na dně s psychikou, depresivní dny se střídaly s velmi depresivními a radost ze života žádná. Ale když jsem vypsal svůj smutek a temnotu do povídek, pokaždé se mi ulevilo. Možná se tenkrát ty příběhy lidem líbily, protože jsem do nich vložil kus sebe, kousek svojí duše. A to dělám do dnes. I když jsem už temnotu hodil za hlavu, stále se do příběhu snažím nacpat co nejvíc ze sebe. Někdy to je jen nepatrný kousek, někdy mnohem víc, jednou je to nenápadné a pak zase zřejmé. Ten kus sebe tam budu vkládat i dál.

Proč zase píšu

A proč jsem vlastně přestal? Jak je z předchozího zřejmé, tenkrát byla hnacím motorem pro psaní vždy nějaká nespokojenost. Jenže jak se můj svět uklidňoval, já si žil pohodlně a měl velmi oddanou až zbožňující partnerku, tak jsem zlenivěl a prostě přestal psát. Ne vymýšlet příběhy, to snad ani nejde, příběhy se mi v hlavě rodí neustále. Ale už jsem jim nevěnoval pozornost a nepouštěl je ven.

Jak jsem se tedy k psaní vrátil? Za vším hledej ženu. Kvůli ženě jsem začal psát kdysi a stejně tak i teď. Jen asi z úplně jiného důvodu, než byste očekávali.

Před několika lety jsem hodně usiloval o jednu moji kamarádku. Byli jsme si celkem blízcí, ale ne zas tak moc, jak bych si přál já. A jednou se něco změnilo. Přestala se mi ozývat, nezvedala telefony, neodpovídala na SMS ani mail. Přes společnou známou jsem se dozvěděl, že si přečetla můj web a je zděšená a bojí se mě a nechce mě vidět. To mě docela sejmulo, měl jsem chuť celý web smazat a hlavně už nikdy nic nenapsat. Web jsem nesmazal a nakonec jsme to s kámoškou urovnali, ale zapřísahala mě, ať už nikdy nic nepíšu.

Trvalo to snad rok, než mi došla její slova. Bylo to podobné, jako když uvažuji nad příběhem. Napadne mě něco málo, já přemýšlím, jak to nejlíp zpracovat a velmi často pak přijde náhlé osvícení a napadne mě něco, co mi přijde geniální. Tedy aspoň v tu chvíli, později to klidně označím za blbost ;o) A já takhle asi po roce vzpomínal a uvažoval nad tím, co mi ta kdysi vysněná žena řekla. A najednou CVAK! Jako by někdo zapnul 1000 wattový reflektor a osvítil jím mě i tu zpropadenou větu. A já vše viděl v novém světle. Doslova. Konečně jsem pochopil tu nejdůležitější část z jejího: „To bylo strašný, hnusný. Já jsem tomu fakt věřila. Že jsi to byl ty, že ty se takhle chováš, že ty to takhle cítíš, že to je pravda. Už nikdy nic takovýho nepiš!“ Tohle přece není důvod, abych přestal psát! Ale naopak, abych začal! Co může být pro autora lepší uznání, než že čtenáři jeho tvorbě opravdu uvěří?!

Došlo mi, že prostě musím psát. Proto už druhým rokem chodím do kurzu tvůrčího psaní a učím se jak lépe tvořit i po té řekněme řemeslné stránce. Pořád hodlám psát tak, aby se to líbilo mě. Pořád do svých příběhů budu dávat kus sebe. A pořád se nebudu bát občas šokovat ;o)