Mlha skoro jako od Kinga

Viděli jste film Mist / Mlha, natočený podle povídky Stephena Kinga? Zvláštní, skoro neprůhledná, mlha tam zahalí městečko a obyvatelé mají co dělat, aby přežili. V mlze totiž číhá… Ale to není podstatné, důležité je, že přesně na tenhle film jsem si vzpomněl při jedné cestě domů. Bylo to někdo v druhé půlce listopadu 2015. Jel jsem z práce, a když jsem se hned za Studnicemi přehoupl přes kopec a sjížděl dolů, překvapeně jsem pozoroval bílou plochu před sebou.

To sněžilo? napadlo mě jako první. Pastvina na levé straně silnice o pár set metrů dál byla celá bílá. Když jsem přijel blíž, uvědomil jsem si, že to cosi bílé není pevná hmota. Ale zdráhal jsem se uvěřit tomu, že je to mlha, kouř nebo prostě něco podobného. Mělo to totiž jasně ohraničené tvary. Nikde nebyly žádné „cáry mlhy“, jak to my spisovatelé s oblibou používáme. Prostě byl kus čisté louky a najednou hustá mlha. A byla ohraničená nejen do boku, ale i směrem nahoru. Mlha byla vysoká do dvou metrů. Nechápal jsem to.

Po pravé ruce byla taky louka, ale ta byla úplně čistá. Stejně tak silnice, po které jsem jel. Vlevo pak byl mělký příkop, elektrický ohradník a pak hned mlha. Skoro to vypadalo, jako by ji tam ten ohradník zadržoval… Přiznám se, neměl jsem z té myšlenky dobrý pocit po těle. A moje nervozita vzrostla hned za zatáčkou.

Tam byla mlha i na silnici. Navíc proti mě jel autobus. Z něj jsem nervózní tedy nebyl, ikdyž vypadal naprosto neskutečně. Mlha mu totiž dosahovala asi do poloviny oken. Takže jsem krásně viděl jeho horní část, ale dole bylo bílé husté cosi, co jen neochotně vířilo kolem jedoucího vozu. Zahlédl jsem tvář řidiče - tvářil se na své okolí docela nevěřícně. Teprve když se autobus přiblížil na hranici mlhy, bylo vidět jeho světla. Jel v klidu dál, byl to normální autobus. Nikde žádné stopy po útoku nestvůr číhajících v mlze jako v Mlze.

Možná se usmíváte, že mám velmi bujnou fantasii. To mám, ale nikdy si fantasii nepletu s realitou. Ale ten podivně soudržný bílý útvar přede mnou mě trochu děsil. Instinktivně jsem sundal nohu z plynu. A když jsem vjel do mlhy, ještě jsem přibrzdil a zatraceně rychle rozsvítil mlhovky. Zatímco autobusák seděl výše a něco viděl, já projížděl bílou stěnou. Mlhou hustou tak, že by ji i Rákosníček pozoroval závistivě. Snažil jsem se jet co nejvíce vpravo, protože protijedoucí auto bych viděl nejspíš až po srážce. Na levou krajnici, vzdálenou maximálně 3 metry jsem ostatně dohlédl jen stěží. Bojoval jsem s nápadem zastavit a vystoupit. Ve stoje bych mohl mít hlavu nad mlhou a byl by to určitě zajímavý zážitek. Ale taky bych mohl vystrčit hlavu z mlhy a uvidět pár metrů vzdálený náklaďák. Raději jsem jel dál.

A najednou jsem jel zase po čisté volné silnici. Mrknu do zrcátka - za mnou stále stojí bílá, zdánlivě neprostupná a asi dva metry vysoká stěna. Další se tyčí několik desítek metrů přede mnou. Stejně tak to vypadá na levé straně silnice, kde je mlha hned za ohradníkem. Zase za ohradníkem! To přece není normální. Na pravé straně silnice… Do prdele, srnky, asi dva metry od silnice. Zadupl jsem brzdu, kdyby se náhodou rozhodly zdrhat směrem přes cestu. Ale ony nic. Každá srnka, kterou jsem kdy potkal, se snažila dostat pryč od auta. Ale tyhle tři zvířata tam jen stála a koukala přímo na mě. Bez pohnutí.

Připomnělo mi to další příběh jiného autora. V Cestě krve od Jiřího Kulhánka se podobně otupené srnky pokusí zabít hlavního hrdinu. Po průjezdu tou podivnou mlhou by mě nepřekvapilo nic. Srnky naštěstí stály dál a já vjel do další bílé stěny před sebou.

Tahle nebyla tak dlouhá, za chvilku jsem byl zase na čistém vzduchu. Mlha byla za mnou, zase nalevo a zase kus přede mnou. Napravo… zase tři srnky. O kus dál od silnice, ale zase na mě bez hnutí čuměly. Ignoroval jsem je a vjel do další mlhy před sebou.

To je nějakej zlej sen? byla moje první myšlenka na další čistém úseku. Mlha za mnou a o kus dál přede mnou a vlevo za silnicí. Vpravo zase srnky. Zase tři. Zase o kousek dál. Začal jsem být opravdu nervózní. Vjel jsem do další stěny z mlhy a s obavami očekával, co bude na druhé straně…

Překvapivě nic. Nikde přede mnou žádná mlha, nikde žádné srnky. Celý zbytek cesty domů byl úplně normální. Tedy kromě toho, že já byl trochu (trochu dost) vyveden z míry svým zážitkem. Navíc mě štvalo, že něco tak šíleného nemůžu ani použít do žádné povídky, protože jsem si vzpomněl na citát od Marka Twaina, který je v duchu: „Realita vždy předstihne fantasii, protože ta se musí snažit, aby byla uvěřitelná. Realita být uvěřitelná nemusí.“

Ale nevadí, v blogu se o neskutečnou skutečnost podělit můžu ;)