Ta, co neumíra

Celou oblohu kryjí šedivá mračna. Vytrvalý hustý déšť padá dolů a všechno halí do studeného vlhka. A do šedi. Celá krajina je jak bez barev, střídá se jen světlejší odstín šedé s tmavším. Jako by déšť smyl všechnu krásu a radost. A nezůstalo nic. Venku je jen smutné šedivo a bezútěšno.

A vevnitř vlastně taky. Ne v domě. Ve mně. Je to stejné jako venku. Šedivo a smutno. Bez krásy a radosti. Prázdno. Bez ničeho. Konec.

V tu chvíli se obvykle objeví. A stejně tak dnes. Cítím její ruku na rameni. Podle toho, jak se mi ovine kolem paže, to je spíš chapadlo, než ruka.

Každý déšt jednou přestane,“ zašeptá mi do ucha.

Tenhle ne.“

A pak bude zase svítit slunce.“

Pochybuji.“

A jak budou paprsky pronikat posledními kapkami deště, vytvoří nádhernou duhu.“

Je tam jen šeď.“

Ne všude. Vidíš táhle v dáli ten světlejší pruh? Tam už se mraky trhají.“

To se ti jen zdá,“ pokrčím rameny, ale očima hltám naznačené místo.

Slunce!“ vykřikne a rozesměje se štastným smíchem.

Jen slaboučký paprsek,“ zabručím.

A už zase zmizel,“ dodám po chvilce, když se mraky opět spojí.

Ale už víš, že tam je, že ano?“ přivine se ke mně ještě těsněji.

Vím,“ připustím neochotně.

A vždycky jsi to věděl.“

Jen rezignovaně přikývnu. Má pravdu. Jako vždycky.

Občas tě nenávidím,“ prolomím po chvilce ticho.

Proč?“ Nezní uraženě, jen zvědavě.

Někdy díky tobě znovu a znovu dělám věci, o kterých si myslím, že už dávno nemají smysl. A které se zase znovu nedaří. Někdy to pak bolí, jindy sráží dolů. Nejraději bych toho nechal. Jenže pak přijdeš ty...“

Nemáš zač.“

Jsi mrcha.“

Opravdu? Nevím, jestli to je správné pojemnování pro tu, co tě vždycky znovu zvedne,“ popichuje.

Díky tobě jsem jaký jsem. Ale jo, občas tě nenávidím a jsi pěkná mrcha. Protože jsi snad nezničitelná, vydržíš strašně moc a umíráš až jako poslední. Což znamená, že vlastně nikdy neumíráš.“

I já můžu umřít. Ale to by se stejně nic nestalo, jen by sis našel novou...“

... naději. Já vím. Koukej, je po dešti.“

Komentáře: