Zmrtvýchvstání


Ježíši Kriste,“ proletělo mi jako první hlavou, když jsem se probral. Nechtělo se mi vůbec nic, cítil jsem se naprosto vyčerpaně a bolelo mě celé tělo. Hlava mi třeštila, jako by do ní někdo kopal. Zevnitř. Neschopen se pohnout jsem alespoň pomalu otevřel oči. A s obtížemi zaostřil na tvář před sebou.

Ježíšikriste!“ vyděsil jsem se, protože právě jmenovaný mi snad z dvaceti centimetrů zíral do obličeje. Až po nekonečných vteřinách vzájemného pozorování mi došlo, že je to jen velmi realistická malba. Oddechl jsem si. Pokusil jsem se pozvolna posadit. Tělo protestovalo, ale přece jen se mi to podařilo.

Tak to teda musela bejt kalba,“ napadlo mě, když jsem se rozhlížel kolem. Ježíšova přítomnost se rázem vysvětlila. Probral jsem se totiž na hřbitově. Podíval jsem se na sebe a musel se pousmát. Byl jsem tu jen v tričku a boxerkách. To triko navíc vypadalo značně použitě. Bylo špinavé a řekl bych, že i pozvracené. O kus dál v uličce se válely střepy z minimálně dvou lahví. Určitě od nějakého alkoholu, ale nedokázal jsem je identifikovat. Na protějším pomníku ležela rudá lodička s vysokým podpatkem a černé krajkové kalhotky.

Hmmm,“ ohodnotil jsem tiše nález a zalitoval, že si vážně nic nepamatuju. Rozhlédl jsem se, zda neuvidím majitelku obou věcí. Ale jediné, co leželo na hrobě přes cestu, byla nafukovací kosatka. Kde ta se tady vzala netuším už vůbec. Možná je dobře, že si včerejšek nepamatuji.

Začal jsem se zvedat. Tedy, spíš se pokoušel. Bolelo mě fakt všechno, zatuhlé klouby se odmítaly hýbat a v přeležených rukou jsem neměl žádnou sílu. Hekal jsem, soustředěně mručel a snažil se udržet rovnováhu. A jednou jsem málem spadl zpět. Ale nakonec jsem se postavil. Vzhledem k místu a hlavně k mému post-opileckému stavu, to bylo ukázkové zmrtvýchvstání. A také jsem hned pocítil to, co každý ochlasta po bujaré pařbě. Žízeň. Fakt strašlivou.

Nebo to byl spíš hlad? V břiše mi totiž zakručelo, jako by tam řval medvěd. No, to je fuk, prostě se potřebuji najíst a napít. Jenže co s tím? Domů to mám přes půl města a šel bych kolem několika obchodů, ale v trenýrkách a pozvraceném tričku mě tam asi nepustí. Cestou je vlastně i nějaké hladové okno a případně kebab, snad aspoň jedno by mohlo být otevřené.

Zatraceně, vždyť jsem tu jen v boxerkách. Peněženku jsem měl v kalhotách a ty tu nikde nevidím. Do háje, to jsem přišel o všechno? Peníze, doklady, platební karty a další drobnosti, co s sebou člověk tahá. V břiše mi znovu hlasitě zakručelo, snad abych si vzpomněl na ten zásadnější problém. Hlad.

No, nějak to dopadne,“ pokrčil jsem rameny a zamířil k hlavní bráně.

K východu ze hřbitova jsem se blížil celkem pomalu. Tělo jsem měl stále strnulé, kolena nespolupracující a každý pohyb bolel. Ale vytrvale jsem dával jednu nohu před druhou a po pár minutách jsem byl venku. Mimo hřbitov jsem se cítil o něco lépe. Hlavně asi proto, že mě napadlá spásná myšlenka.

O dvě ulice vedle přece bydlí Petr, ten mi nějaké peníze určitě půjčí,“ vzpomněl jsem si na spolužáka.

Pokud teda bude už vzhůru,“ rozhlížel jsem se zaraženě kolem. Netušil jsem, kolik je hodin. Bylo pošmourno, slunce někde za mraky a já nedokázal poznat, zda je časné ráno nebo pravé poledne. Ale i brzy ráno byl v našem městě nějaký ruch. Dnes byl kolem divný klid. Až podezřelý. Raději jsem přidal do svého šouravého kroku.

Hned za chvilku jsem si uvědomil, že jsem si ten klid jen nalhával. Za rohem ulice jsem už totiž zahlédl domek Petrových rodičů. A Petr se svým otcem tam právě nakládali auto. Asi se chystali někam na výlet. Jdu právě včas.

Ahoj Píte, můžeš mi pujčit prachy?“ zavolal jsem na něj hned, jak jsem se pevně opřel o plot. Tedy pokusil jsem se zavolat. Ve skutečnosti ze mě vyšlo jen podivné zahuhlání.

Petr se otočil s hrůzou v očích. Když mě uviděl, vyjekl a udělal dva kroky zpět.

Ta-tati, to-to... to je Jirka,“ koktal zaraženě, neschopný ode mne odtrhnout pohled. Jeho otec se rychle narovnal a zaostřil na mě. Jeho pohled byl tvrdý, ale byla to jen maska, skrze kterou jsem zahlédl čiré zoufalství.

To už není Jirka, Petře,“ pronesl tiše.

Jak jako, že nejsem Jirka?“ chtěl jsem na něj zakřičet, ale vydal jsem jen zvuk někde mezi mručením a sípáním.

Můžeme pro něj udělat jen jednu věc,“ pokračoval smutně Petrův otec. Otočil se zpět k autu a z kufru vytáhl brokovnici. „Nedívej se...“

Počkej, to ne, je to můj nejlepší kámoš,“ snažil se ho zastavit Petr. Zbytečně. Jeho otec pevně sevřel pušku, opřel si ji o rameno a namířil přímo na mě.

BYL,“ procedil mezi zuby. „BYL to tvůj nejlepší kámoš. Teď už je to jen zombie...“

Komentáře:

monique - 9. 5. 2019 09:44

Ahoj Zdenku,kdyz odmyslim ten konec,zvlastni,ze jako prvni jsem nahodou otevrela toto tu... Jako bys mluvil za nej a o nem... On uz mi to nikdy nemuze rict sam... Do nedavna jsem mela pocit,ze mi opravdu diagnostikuje kdosi schizofrenii,zbavi se me umistenim na psychiatrii a deti mi odeberou... Snazim se najit odpovedi a vsichni mlci... On uz mi nic nerekne... Cekam a nic... Uz ani ve snu,nikde... Uz nikdy...