Štědrovečerní


Tak je tu máme zas. Nejkrásnější svátky v roce. Svátky klidu, míru a porozumění. Vánoce. V posledních letech se sice předvánoční čas stává stále více a více uspěchaným a stresovým, ale dnes, na Štědrý den, se to zlomí. Spěch a shon ustane a v domácnostech a hlavně v lidech se konečně rozhostí klid a mír. Lidé si jsou najednou blíž nebo se o to alespoň snaží. A i to se počítá.

Všímám si, že poslední dobou se lidé opět vracejí ke starým tradicím. I dnes procházím městem a sleduji, jak dodržují staré obyčeje. Jedni lijí do vody vosk a olovo a ze ztuhlých obrazců se snaží vyčíst svůj osud. Jiní si zase pouštějí lodičky z ořechových skořápek se svíčkou nebo házejí pantoflem, aby věděli, koho čeká nějaká životní cesta. Další pak rozkrajují jablko a věnují se dalším zvykům, které už pomalu upadaly v zapomnění. A to zvláště mě velice těší. Některé zvyklosti mají už trošku moderní nádech, ale neubírá to na jejich kráse.

Pomalu jsem bloudil městem a pozoroval lidi za okny. Z několika domů jsem dokonce cítil zapálenou purpuru či Františka. Usmíval jsem se a užíval si pohody Vánoc. Lidé pomalu dojídali večeře a blížila se chvíle, na kterou se nejen děti, ale i dospělí, těší nejvíce. Rozdávání dárků. Děti jsou nedočkavé už během večeře. Představují si, jak pootevřeným oknem vklouzne do místnosti Ježíšek a přinese jim dárečky pod stromeček. A pak zase tiše zmizí obdarovat další děti. Tuhle chvíli mám moc rád. A cítil jsem, že se blíží. Pak jsem uslyšel zvuk rolniček a vydal jsem se za ním.

Když jsem uviděl odkud přichází, zůstal jsem stát jako přikovaný a zíral s otevřenou pusou. Prostředkem města projížděly velké sáně, tažené sobím osmi spřežím. V mysli se mi vybavily jména všech osmi zvířat: Blesk, Kometa, Kupido, Tanečník, Švihák, Dárce, Skokan a Fúrie. Jejich postroje byly ozdobeny rolničkami, které za jízdy hlasitě cinkaly. Na kozlíku saní seděl rozložitý starý muž s bělostným plnovousem oblečený v červeném oděvu lemovaném bílou kožešinou. Připadal mi v těch barvách jako reklamní panák nadnárodního koncernu Coca-cola. Ale možná oni převzali jeho barvy a ne naopak. Hlasitě se smál tím svým odporným smíchem: „Ho ho ho.“ Vzadu za ním na ploše saní byla obrovská hromada dárků.

Kurva, do prdele, co tady ten sráč dělá?“ vyklouzla mi z úst samovolně otázka, poněkud rušící vánoční klid a pohodu. Rozběhl jsem se a zezadu se přiblížil k saním Santa Clause.

Vyšvihl jsem se nahoru a začal se přehrabovat v dárcích. Během chvilky jsem našel, co jsem hledal. Skvělý dárek pro nějakého sportovce, krásná baseballová pálka, mi padla přesně do ruky. Přelezl jsem hromadu balíčku až ke kozlíku a vší silou udeřil. Pálka zasáhla Santu do hlavy, přesněji do jeho pravého ucha. Škubl sebou a pomalu se složil na levou stranu, opratě mu přitom vyklouzly z ruky.

Tak to bysme měli,“ zakřenil jsem se a skopl bezvládně ležícího dědka na silnici. „A teď soby.“

Znovu jsem se ponořil do hromady dárků a..... To byste nevěřili, co si jsou lidé schopní dát. Třeba nádhernou brokovnici M4 Super 90 od firmy Benelli se sklopnou pažbou a zásobníkem na 5 nábojů. A ke všemu nabitou. Což se mi ale náramně hodilo. Zamířil jsem nejbližšímu sobovi zezadu mezi uši a zmáčkl spoušť. Zahřměl výstřel a zpětný ráz mě poslal do hromady dárků. Až v pádu jsem si uvědomil, že jsem se pro střelbu postavil opravdu hodně hloupě. Ale hlavně že jsem zasáhl. Hlava soba po zásahu smrští broků doslova explodovala. Do prostoru se rozprskla krev, kusy masa a kůže, bílé úlomky kostí a mozek. Většina této jemně mleté hmoty skončila na hřbetě soba před ním. Bezhlavé tělo padlo, ale postroje byly pevné, takže v nich mrtvý sob zůstal viset. Ostatní vyděšeně zatroubily a začali v panice prchat. Jako by mohli někam utéct, když jsem na saních za nimi. Pořádně jsem se rozkročil a začal znovu střílet. Vzduchem létaly ustřelené hlavy (to když jsem se trefil do krku), ale častěji sobí mozečky a paroží. A litry krve.

Za chvilku jsem byl rudý jako Santa Claus. No, vlastně ani ne, sobí krev byla docela tmavá. Zahřměl poslední výstřel a padl i pátý sob. Zbývající tři se snažili ze všech sil, ale sáně a těla svých pěti méně šťastných druhů dokázali táhnout stěží rychlostí chůze. Odhodil jsem prázdnou brokovnici a začal hledat další nástroj sobí destrukce. Hned za sedadlem jsem si všiml velké sekery. Nezabalené, nebyl to dárek, ale zřejmě ji Santa používá na odseknuíi přimrzlých saní a odstranění stromů přes cestu. A nebo možná na něco úplně jiného. Já chtěl vyzkoušet, jak se hodí na odstraňování sobů běžících po městě.

Šlo to snadno. Pořádně jsem se rozpřáhl a zaútočil na krk prvního zbývajícího soba. Sekera se ponořila do těla, zapraskala páteř a z tepny na mě vytryskl proud horké krve. Nedosekl jsem až do konce, hlava se sklonila a zůstala viset na kusu svaloviny. U dalšího soba se zkusím polepšit.

Teď jsem si vybral místo těsně za hlavou, v nejužším místě krku. Zasvištění sekery, mlaskavý zvuk dopadu a sobí hlava se smutnýma očima se kutálela po zemi. Vida, zlepšuji se.

Poslední sob stál, celý se chvěl a sledoval mě. Viděl, jak dopadli jeho druhové a tak se ke mně stále točil čelem. Asi abych se nedostal k jeho krku. Ale to mi nevadilo, ikdyž se to o mě tvrdí, nejsem nijak konzervativní, klidně můžeme vyzkoušet něco nového. Aspoň trošku nového.

Další mávnutí sekery. Mířil jsem někam mezi parohy. Zapraštěly kosti, sob vykulil očí, vyplázl jazyk a padl k zemi. Sekera nešla moc hluboko, ale stačilo to.

Hotovo,“ usmál jsem se.

Pak jsem se zarazil. Ze směru, odkud jsme přijeli, se blížil s děsivým řevem Santa Claus. V ruce svíral dlouhou dýku. No možná spíš kratší meč.

Dupl jsem sobovi se sekerou v hlavě na čumák, popadl topůrko a trhl. Nic. Sekera byla zaklíněna v lebce a nešla ven. Zapáčil jsem s ní sem a tam a znovu trhl. Nepohnula se ani o milimetr.

Do hajzlu,“ ulevil jsem si a rozběhl se k saním. Musím najít nějakou zbraň, než dorazí ten rudý dědek. Viděl jsem že to nestihnu, na tlustého staříka byl až překvapivě rychlý a pohyblivý. Vyhoupl jsem se do saní a zoufale hledal cokoliv ke své obraně. Pod nohami mi něco zachrastilo. Naprosto charakteristický zvuk, jaký vydávají půllitrové lahve v přepravce. Nepřemýšlel jsem nad tím, jestli jsou to Santovi zásoby nebo někdo dostane pod stromeček basu piv, vytrhl jsem první dvě lahve a mrštil je po rozzuřeném majiteli saní.

Když letěli vzduchem, překapaně jsem si uvědomil, že to není žádné pivo, ale skleněné láhve s Coca-colou.

Tak přece jen pro ně děláš, ty parchante!“ zařval jsem a házel po něm další lahve. Zbrzdilo ho to, musel uhýbat těm půl kilovým projektilům, ale stejně se blížil. Pak lahve došly. Vrhl jsem po něm aspoň přepravku a rychle se otočil. Opravdu zuřivě jsem se začal prohrabávat hromadou dárků a hledal nějakou zbraň. Jakoukoliv. Jen abych se byl schopný ubránit. Ale jako naschvál jsem nacházel jen svetry, autíčka, ponožky, panenky a podobné věci. Santa už byl u saní a drápal se nahoru.

Ale někdo mě má asi moc rád, protože najednou jsem narazil na balíček velmi specifického tvaru. Strhl jsem překrásný balící papír se stylovým potiskem a na chvíli zatajil dech. Andúril, Plamen Západu. Hurááá, ať žije šílenství kolem Pána prstenů.

Santu jsem vytušil kdesi za zády, meč jsem sevřel pevně v dlaních a instinktivně se ohnal. Byl vážně rychlý. Stačil se přikrčit a já mu jen neškodně srazil rudou čapku z hlavy. Na staříka nezvykle čile přeskočil postranici saní a vrhl se po mě. Zároveň skončilo moje nadšení z Plamene západu. Dlouhý meč mi byl v boji na blízko celkem k ničemu. Mrštil jsem ho Santovi do obličeje, sám jsem skočil k zemi a prudce vykopl směrem na jeho koleno. Letící meč odrazil svojí dlouhou dýkou, ale nohou už neuhnul. V koleně křuplo, Santa zařval nečekaně vysokým hlasem a padl k zemi. Ale ještě předtím po mě stačil vrhnout svoji dýku. Trhl jsem hlavou, ale ostří mě stejně škráblo po čele.

Zvedl jsem se do kleku, z rány na čele mi tekla krev do očí, ale já to nevnímal. Hledal jsem Santu.

Ležel zasypán dárky, držel se za nohu a naříkal. Využil jsem situace a skočil na něj. Ruce jsem mu přiklekl k tělu, aby se nemohl bránit, levou rukou jsem ho chytil pod krkem a pravou jsem šátral v hromadě roztrhaného vánočního papíru. Doufal jsem, že tam někde leží Andúril nebo aspoň Santova dýka. Konečně jsem nahmátl ten správný tvar a hrozivě zvedl pravou paži v přípravě k bodnutí. Tak jsem si představoval ideální pozici pro vyjednávaní s tím rudým tlustoprdem.

Santa se ale na mě i přes své nevýhodné postavení nedíval vyděšeně. Naopak, lehce mu zacukal pravý koutek a chvilku na to se strašlivě rozesmál: „Ho ho ho.“

Sledoval jsem směr jeho pohledu a proti své vůli jsem se rozesmál taky. V ruce jsem totiž nedržel rukojeť nože, jak jsem se původně domníval, ale anatomicky detailně vyvedený, jen o něco vetší, umělý penis. Tak tímhle ho asi opravdu nezastraším.

Ale vlastně proč ne. Podle staré válečnické poučky se jako zbraň dá použít cokoliv, tak proč ne obří vibrátor? Stačí trochu zaimprovizovat. Během dalšího Santova veselého „Ho“ jsem prudce zaútočil a vrazil mu umělý penis hluboko do krku. Zbledl a začal se dusit.

Položil jsem na ven vyčnívající konec levou dlaň a opřel se o ni celou vahou. Pěstí pravé ruky jsem ho udeřil do obličeje, aby mi věnoval pozornost.

Poslouchej.“ Další rána pěstí. Jen tak pro jistotu, aby se mi opravdu věnoval.

Tohle jsou Čechy.“ Úder.

Tady Santa Clausové nechodí.“ Další rána.

Tady vždycky chodil a bude chodit jen Ježíšek.“ Pro jistotu rány dvě, aby si to zapamatoval.

Ty tady nemáš co dělat.“ Opět jsem ho udeřil. Ve filmech se občas někdo snaží z někoho informace vymlátit. Já teď dělal pravý opak. A docela se mi to líbilo.

Teď se zvedneš, zmizíš odsud a už nikdy se tu neobjevíš. Nebo..“ chtěl jsem říct, že ho jinak zabiji, ale doslova po ruce byla mnohem zajímavější výhrůžka.

Nebo do tebe příště nacpu ještě něco většího a nebude to do pusy, rozumíš?“ přitlačil jsem znovu dlaní na netradiční roubík. Ještě o odstín zbledl a vykulil oči. Pak v rámci možnosti o pár milimetrů horlivě zakýval hlavou. Vstal jsem, popadl ho za límec a vyhodil ze saní. Utíkal pryč, ani se neotočil.

Uklidnil jsem se a znovu se snažil v cítit do atmosféry kolem. Snad všichni lidé už byli po večeři a napjatě poslouchali, kdy se ozve zvoneček, oznamující návštěvu Ježíška. Čeká mě hodně práce. Ale když jsem se koukl na náklad saní, aspoň jedno mi bylo jisté – letošní Ježíšek bude opravdu bohatý. Popadl jsem několik balíčku a pootevřeným oknem málem vklouzl do nejbližšího domu, abych rozdal dárky. Naštěstí jsem se včas zastavil. Takhle zakrvácený přece nikam nemůžu. Vyválel jsem se ve sněhu, abych se zbavil nejhoršího, provizorně ošetřil ránu na čele, otřel si krev z obličeje a ruce vydrhl sněhem. Teď už by to snad šlo. Rychle rozdat všem hodným dětem dárky, ať si užijí štědrého večera.

Tak šťastné a krvavé! Sakra, nebylo to jinak?

Komentáře:

jilop - 26. 3. 2005 19:00

spravne :)