Setkání


Vlak ještě ani nezastavil, ale já už jsem otvíral dveře a hrnul se ven. Obvykle počkám, až všichni vystoupí a jdu klidně poslední. Ale dnes mě radostné očekávaní táhlo vpřed. Nenamáhal jsem se ani použít schůdky, skočil jsem z vlaku rovnou na peron a nadšeně kráčel pryč. Trochu zasněně jsem se rozhlédl a pomalu se nadýchl. Brno. Tak jsem tady zase. Ztrávil jsem tu tři roky studia, ale stejně si mě tohle město něčím získalo už dávno předtím. Asi proto, že je tu cítit život jiným způsobem než u nás doma. Rád se sem vracím. Obvykle si něco koupím a pak tvrdím, že jsem do Brna jel něco shánět, ale vím, že to není tak úplně pravda. Navíc dnes nejdu kupovat opravdu vůbec nic. S úsměvem na tváři jsem seběhl schody, propletl se davem lidí v podchodu a o kus dál se zase vrátil na úroveň ulice.

Mířil jsem centrem města na Českou, k místu setkání. Rázně jsem kráčel, neskutečně se těšil a občas si radostí skoro poskočil.

Ale jak jsem se blížil k místu srazu, rostl ve mně zvláštní pocit. Neklid. Najednou jsem měl strach. Co když tam nebude? Co když to bude jen legrace? Co když se ztrapním? Co když nezaujmu? Co když, co když... Desítky různých obav ve mě hlodaly najednou.

Tak dost!!“ zařval jsem na ně, abych si dodal odvahy. Myslel jsem si, že jsem křičel jen v duchu, ale několik lidí se po mě otočilo. Zrudl jsem a snažil se zmizet. Zatraceně, přemýšlím nad tím, jak se možná za chvilku ztrapním před ní a ono se mi to povede i když jsem úplně sám. Ale umlčelo to můj strach, takže aspoň k něčemu to bylo.

Konečně jsem dorazil na Českou. Dal jsem se doleva k místu setkání. Už z dálky jsem ji uviděl, byl jsem si zcela jist, že je to ona. Znovu se mi roztřásla kolena a zahlodala nejistota z neznámého. Zřetelně jsem si uvědomil, že ten strach je absolutně zbytečný, ale nešlo ho umlčet. Naštěstí mě nedokázal zastavit, moc jsem se na ni těšil. Za chvíli jsem už stál vedle ní.

Nazdárek,“ usmála se na mě mile a ze mě konečně spadly všechny obavy.

Ahoj Eternity,“ usmál jsem se i já na ni a snad mi to i šlo.

Ráda tě vidím, půjdeme?“ zeptala se.

Jasně. A kam vlastně?“

Uvidíš...“ dodala tak trochu tajuplně a vyrazila. Šel jsem vedle ní.

Začali jsme si povídat. Tedy spíš ona povídala a já poslouchal, protože toho zrovna moc nenamluvím. Ale byl jsem schopen aspoň jednoslabičně odpovídat. Po pár minutách jsem zvládl dokonce celá slova a to mi za tak krátkou chvilku přišlo jako slušný úspěch.

Proplétali jsme se uličkami mezi domy a já najednou zjistil, že vůbec nevím kde jsem. Brno přece jen trochu znám, orientační smysl mám taky dost dobrý, ale teď jsem netušil, kudy kam a odkud jsem vůbec přišel. Všechny domy se zdály zvláštně staré a majestátní.

Znovu jsem se zabral do hovoru a zjistil, že s Eternity už dokážu mluvit v celých větách. Tak to je opravdu úspěch. Samozřejmě její, ne můj.

Tak a jsme tady,“ řekla, když jsme zastavili před jednou budovou. Čišela z ní jakási prastará moc. Prošel jsem mohutným lomeným obloukem vchodu a rozhlédl se kolem.

Tak tady bydlíš?“ zeptal jsem se docela překvapeně.

Ale kdepak,“ zasmála se. „Tady ne. Ale u nás doma by nebylo dost klidu, abychom si spolu mohli....“

Pořádně zařádit,“ dodala smyslným tónem a podívala se na mě tak, že mi vyschlo v krku. Začal jsem zrychleně dýchat, párkrát jsem naprázdno zapolykal a raději mlčel. Cítil jsem, že kdybych se pokusil cokoliv říct, akorát bych se zakoktal. Eternity pomalu přešla k malým dřevěným dvířkám s tepanými ozdobami. Otevřela je a pokynula mi rukou.

Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se. Stáli jsme na vrcholu schodiště mířícího někam dolů. Překvapilo mě, že na stěnách nesvítili normální světla, ale hořely zde pochodně. To jsem dosud viděl jen ve filmu. Eternity mě chytila za ruku a vedla mě po schodech dolů. Šli jsme docela dlouho, několik dlouhých minut jsme klesali stále níž do hlubin.

Na konci schodiště byla další malá dvířka, ale neměla žádnou kliku. Moje společnice se jich dotkla rukou. Ozvalo se cvaknutí a dveře se otevřely.

Místnosti za nimi vévodil velký kamenný oltář, osvětlovaný ze všech stran sedmiramennými svícny. Popošel jsem vpřed a zlehka se ho dotkl.

Teda. Smysl pro atmosféru a prostředí máš opravdu skvělej,“ vypravil jsem ze sebe skoro až uctivě a pomalu se otočil.

Vrhla se po mě znenadání, naprosto bez varování. Divoce mě políbila a začala ze mě rvát šaty. Situaci, v jaké jsem se nacházel, jsem si vždycky přál, ale nečekal jsem to. Určitě ne dnes. Překvapilo mě to. Ale příjemně, byl jsem vzrušený a začal strhávat šaty i z ní.

Další vášnivý polibek. Vyklouzla z mého sevřeni a poodskočila kousek stranou.

Lehni si nahoru,“ řekla a ukázala na oltář. Usmívala se přitom a vzrušeně dýchala.

To bude ale pěkně studit, ne?“ oponoval jsem.

Neboj, zase tolik ne.“

Vyhoupl jsem se na plochý kámen a pomalu se položil na záda. Čekal jsem nepříjemný chlad, ale kámen opravdu nebyl studený.

Můžu si tě připoutat?“ zeptala se smyslným tónem a vyzývavě nadzdvihla pravé obočí.

Vzrušením jsem nemohl mluvit, jenom jsem kývl.

Za chvilku již moje ruce i nohy tížily železné okovy s masivním řetězem zapuštěným kamsi do podlahy. Nohy jsem měl lehce rozkročené a paže trochu překvapivě podél těla – očekával jsem je spíš připoutané vzadu za hlavou.

Pomalu, téměř obřadně, vylezla za mnou na oltář a v kleče se nade mnou rozkročila. Hltal jsem pohledem oblé křivky jejího těla. Pokusil jsem se jí dotknout, pohladit jí, ale kovové zařinčení řetězu mi připomělo, že nemůžu. Že jsem její hračkou, že mě má zcela ve své moci.

Neustále mi hleděla do očí a tohle moje poznání v nich určitě zachytila. Spokojeně se na mě usmála a sklonila se, až mě její černé vlasy zalechtaly na tváři.

Chci tě,“ špitla tiše.

Chtěl jsem jí odpovědět, že i já ji, ale nestihl jsem to. Své prsty zaťala do mích ramen. Svírala mi paži s veškerou silou a já cítil jak mi její zašpičatělé nehty zajely do kůže.

Unikl mi sten. Ani nevím, jestli bolestí nebo nečekaným prožitkem. Pomalu sjížděla po mích pažích dolů, její nehty jsem vnímal jako ostré drápky, které mi drásají a rvou kůži. Zůstávalo po nich pět rudých stop na každé paži, místy začala proudit ven i krev. Bolelo to, ale když jsem se díval do její tváře, viděl jsem, že s každým dalším centimetrem jí plní větší a větší vzrušení. Nějakým způsobem se to přeneslo i na mě a už jsem nevnímal její zraňující prsty jako bolest, ale jako nový druh rozkoše. Když zakončila krvavou cestu svých prstů u mého zápěstí, zaklonila hlavu a slastně vydechla. Znovu se mi podívala do očí a pomalu, pomaličku dosedla do mého klína. Naše těla se spojila, pocítil jsem nový příval rozkoše a viděl jsem, že i ona. Chtěl jsem jí cítit víc, chtěl jsem proniknout hlouběji, ale neumožnila mi to. Sama udávala tempo a dávala mi tak znát, že jsem tu já pro ni, ne naopak. Zavřel jsem na chvilku oči a užíval si ty okamžiky rozkoše.

Něco mne zastudilo na prsou. Otevřel jsem oči. Eternity mi po hrudi přejížděla krátkou dýkou. Byla zvláštně zdobená, vypadala starobyle, ale taky velice ostře. Naplocho s ní kroužila po mé hrudi a břiše a já vnímal její chlad.

Náhle mi její špičku lehce zaryla do masa, asi centimetr pod hrudní kostí. Lekl jsem se, ztuhl bez pohybu a vystrašeně se na ni podíval.

Neboj se,“ říkaly její oči a já uvěřil. Znovu jsem se uvolnil.

Hrotem nože pomalu přejížděla po mém těle. Ostří protínalo kůži v spletitých křivkách, z ran pomalu tekla krev a já si začal uvědomovat, že řezy začínají dávat smysl. Vyřezávala si do mě svůj znak, stejný jaký nosí na krku. Cítil jsem, že je to konečné zpečetění mě jako jejího majetku. Odložila nůž a přejela mi dlaněmi po hrudi. Setřela krev z mého zranění a s prožitkem ji začala slízávat ze svých dlaní. Viděl jsem, jak silně ji to vzrušovalo.

Zrychlila tempo. Naše těla se divoce zmítala, vnímal jsem blížící se vyvrcholení. Cítil jsem, že to bude vzájemné, že společně dospějeme ke konci.

Teď! Prohnula se jako luk a já se prudce nadechl v očekávání poslední rozkoše.

Ale náhle bylo něco jinak. Nepřišlo očekávané sladké uvolnění, ale strach, bolest a zmatek. Ucítil jsem, jako by mi ledové ostří projelo srdcem. Ale nějak zvláštně, jako by někdo bodl ze srdce směrem ven. Na prsou jsem cítil zvláštní chlad. S námahou jsem zvedl hlavu a ohromě zíral. Na mé hrudi, přesně uprostřed symbolu, který do mě vyřezala, hořel malý modrý plamen. Sálal z něj neskutečný chlad. Plamen se pomalu přestával komíhat a získával nějaký tvar. Byla to něčí tvář. Pozorně jsem se na ní podíval. Bože, ne! Byla to moje vlastní tvář...

Eternity pomalu natáhla svoji pravou dlaň nad moji hruď. Tvář se stala znovu modrým plamenem, který se odpoutal od mého těla a vstoupil do její natažené ruky.

Cítil jsem, jak mě opouští moje vůle, moje síla. Nejen to, cítil jsem jak se ztrácí moje fantazie, moje vzpomínky, moje myšlenky, prostě celé moje já, všechno co tvoří člověka člověkem. Když modrá záře zcela zmizela v její dlani, zůstal jsem bezmocně ležet. Vnímal jsem okolí, ale neuvědomoval si ho. Pomalu se ke mně sklonila, její vlasy znovu lechtaly moji tvář, ale nyní jsem z toho neměl žádný prožitek. Když měla ústa těsně vedle mého ucha, zašeptala: „Teď jsi můj. Jsi můj po celou... po celou věčnost.“

Zasmála se. Znovu se sklonila a opět zašeptala:

Děkuji za tvoji duši.“

Komentáře:

jilop - 20. 3. 2005 17:09

to je uz lepsi