Noční běh


Ráda se toulala po městě v noci. Když slunce zmizí za obzorem, svět zahalí tma a rozsvítí se pouliční lampy a výlohy obchodů, svět vypadá tak nějak... jinak. Pro někoho děsivě, pro někoho romanticky, pro někoho přitažlivě. Jí noční město připadalo jako živý tvor. Jako podivná obrovská bytost, která do noci září myriádou světel, v žilách jí pulsuje divoká zpěněná krev a nechává lidi myslet si, že jen díky nim takzvaně „město žije nočním životem.“ Nechává je si to myslet, ale ví, že tak žijí jen díky němu, že ono to tak chce.

Stejně tak to cítila i dnes v noci. Na obloze jasně zářil měsíc v úplňku a ji osvěžoval chladivý vánek. Ale rozpálený chodník a budovy ještě stále sálaly úmorným denním horkem. Užívala si proudu chladného vzduchu a pozorovala barevný rej světel nočního města.

Pomalu směřovala domů. Zmizela z hlavní ulice na jednu menší, souběžnou. Byl tu větší klid a tahle čtvrť je bezpečná. Bez obav zamířila přes park. Osvětlení v něm bylo roztroušeno hodně zřídka, panovala zde dosti velká tma. Ale nebála se, tady se nikdy nic nestalo. Ale díky tmě, stromům a keřům v okolí působil park tak trochu strašidelně. A ona se ráda bála. Užívala si průchod potemnělým parkem a záměrně se vyhýbala osvětleným místům.

Ale pomalu si začala uvědomovat zvláštní pocit. Nedokázala ho popsat, neuměla ho nikam zařadit.

Pak jí to napadlo. Někdo ji sleduje, někdo se na ni dívá! Pokradmu se podívala směrem, odkud cítila ten zvláštní pocit přicházet. Viděla jen strom. Ale možná za těmi větvemi – nestojí tam nějaká postava? Spatřila odlesk světla v očích a měla jasno. Opravdu ji někdo pozoruje.

Otočila se a zrychlila krok. Nerozběhla se, nechtěla prozradit, že ví. Pohled teď vnímala velice dobře. Aniž by se musela otáčet, cítila, že postava za ní vykročila z úkrytu pod stromem. Ještě více zrychlila. Proklínala se, že se rozhodla jít nočním parkem. Ano, nikdy se tu nic nestalo, ale co když se dnes stane? Konečně dorazila do další ulice. Teď již neváhala a rozběhla se. Byla strašně ráda, že na své noční procházky chodí ve sportovní obuvi. V sandálech by asi daleko neutekla. Uběhla několik desítek metrů a teprve potom sebrala odvahu se otočit. Prudce se nadechla. Byl tam! Ze tmy parku do světla ulice právě vkročil ten neznámý. Byl to muž. Velký muž zahalený do černého pláště. Neviděla mu do tváře, ale viděla jeho oči. Divoké a nesmiřitelné. A jeho holé paže, porostlé hustými černými chlupy. Chtěla vykřiknout, ale nedokázala k tomu najít sílu. Otočila se a znovu vyběhla.

Město jí náhle začalo připadat jiné. Nikde neviděla ani živáčka, přestože by v tuhle hodinu mělo být na spoustě míst ještě hodně rušno. Zdálo se jí, že lampy přestávají svítit. Jakoby najednou jen lehce žhnuly, spíš pro zdůraznění tmy a ne pro osvětlení ulice. Jen bledý měsíc na obloze zářil stříbrným světlem.

Otočila se. Muž byl o něco blíž a stále přidával do kroku. Viděla část jeho obličeje zarostlého plnovousem. Bylo jí jasné, že ji dohání. Začala se soustředit na svůj běh. Předtím utíkala vyplašeně, ale teď dostala tělo pod svoji kontrolu a pohybovala se dokonale koordinovaně. Občas si chodila zaběhat a teď hodlala zužitkovat každičkou malou zkušenost, kterou při tom nabrala. Nasadila ostré, ale pravidelné tempo, přizpůsobila mu dech. Běžela ze všech sil. Tušila, že běží o vlastní život.

Zabočila do další ulice a po chvilce se znovu ohlédla. To co uviděla ji vyděsilo tak, že málem zakopla. Chtěla zakřičet, ale dokázala jen tiše zachrčet. Brečela. V očích se jí zrcadlil obrovský strach a úzkost. A slzy. Brečela a běžela dál nočním městem. Prsa se vlnila v divokém běhu a cop z dlouhých vlasů bičoval její záda. Svaly na nohou jí pálily od nezvykle vysoké zátěže. Plíce se s námahou plnily ledovým nočním vzduchem. Ale běžela dál. V hlavě pořád viděla to monstrum za sebou. Už to nebyl muž. Ze všeho nejvíc připomínal... vlka.

Vlkodlak,“ napadlo ji pojmenování toho monstra. Jindy by jí to přišlo jako nesmysl, ale byla si příliš jistá tím, co viděla. Běžela dál, ze svých svalů ždímala poslední zbytky energie. Nechtěla zemřít.

Tam,“ prohnala se jí hlavou další myšlenka, když si všimla úzké uličky mezi domy. Na druhé straně spatřila světlo hlavní třídy. Tam je vždycky spousta lidí! Tam se za ní už neodváží! Zabočila ke svobodě a ještě více zrychlila, i když každý pohyb strašně bolel. Než zmizela v uličce, naposledy se rychle podívala po svém pronásledovateli.

Vyjekla hrůzou, vypadla z rytmu a narazila do stěny. Upadla na zem, několikrát se převalila a zůstala ležet na zádech. Nedokázala znovu vstát, plazila se pozpátku po zemi, oči upřené k ústí uličky. Za chvíli tam stál. Již člověka příliš nepřipomínal, místo lidské tváře vlčí morda, z tlamy mu odkapávaly sliny. Pomalu se k ní přibližoval po všech čtyřech jako vlk, vychutnával si její strach.

Bála se, strašlivě se bála, ale nedokázala křičet, plíce jí jen hořely po předchozím běhu a vyrážela ze sebe jen tiché vzlyky. Rozkročil se nad ní a naposledy si ji prohlédl.

Od stěny za nimi se odlepil stín. Ani jeden z nich si ho předtím nevšiml. Možná že tam před chvílí ještě ani nebyl.


Vložil jsem do úderu veškerou svoji rychlost a sílu. Masivní ocelová trubka urazila dobře polovinu své předpokládané dráhy, než ji lykan zaslechl. Prudce se otočil a bleskově nastavil ráně svoji paži. Nebo se spíš pokusil, zase až tak rychlý nebyl. Ale stačil se sklonit a rána místo do krku šla do temene jeho lebky. Trubka temně zaduněla a rozechvěla se mi v dlaních, jeho lebka s nepříjemným zvukem praskla. Síla úderu jím mrštila o stěnu. Svezl se po ní na zem a zůstal bezvládně ležet. Nevěnoval jsem mu dál pozornost, odhodil jsem primitivní zbraň stranou a věnoval se dívce ležící na zemi. Byla v šoku.

Vy... vy... vy... On... on... on...“ vyrážela ze sebe přerušovaně a střídavě ukazovala na mě a na vlkodlaka.

Sklonil jsem se a opatrně ji vzal do náručí.

No tak, už se nemusíš bát maličká. Už ti neublíží. Je to v pořádku. Uklidni se,“ snažil jsem se ji ukonejšit.

Více než obsah mých slov ji uklidňoval tón mého hlasu. Ještě chvíli jsem na ni mluvil a konečně se přestala třást. Postavil jsem ji opatrně na zem. Podlamovala se jí kolena, musela se mě přidržet, ale už dokázala stát sama.

Děkuji, zachránil jste mi život,“ dostala ze sebe první souvislou větu a nechápavě se zadívala na lykanovo tělo. Z ošklivé rány na hlavě mu vytékala skoro černá krev.

Nemusíš děkovat,“ usmál jsem se na ní a políbil ji. Podívala se na mě trochu udiveně, ale polibek opětovala. Těsněji se ke mně přitiskla.

Opravdu nemusíš děkovat,“ usmál jsem se na ni znovu. Vytřeštila oči na mé tesáky.

Rychle jsem se sklonil a zakousl se do jejího krku. Do úst mi prudce vytryskla horká krev. Nádherně okysličená po předchozím běhu a neskutečně plná adrenalinu. Pil jsem hltavě, měl jsem docela hlad. Ale vychutnával jsem si jedinečnou skladbu její krve, tu grandiózní chuť, kterou získáte jen od oběti po dlouhém lovu. Od oběti, která běžela o svůj život, která se příšerně bála, která brečela. Navíc v téhle krvi jsem cítil ještě sladkou špetku úlevy ze záchrany, z dobrého konce. Užíval jsem si tenhle jedinečný gurmánský zážitek a vysál ji téměř do poslední kapky.

Seš pěknej hajzl!“ ozvalo se mi za zády.

Otočil jsem se a pomohl Petrovi na nohy. Už zase připomínal víc člověka než vlka. Postavil se a tvářil se velice naštvaně. Levou rukou se držel za ránu na hlavě.

Kdybys neuhnul, tak bys to dostal do krku, omráčilo by tě to a odneslo by to leda pár obratlů. A kdybys byl rychlejší, tak jsi mohl tu ránu chytit,“ rozchechtal jsem se a poplácal ho po rameni.

Sykl bolestí,zavrčel na mě a tvářil se pořád nepřístupně.

Tak hele, být to někdo jiný, tak jsi dávno mrtvý. Máš si hlídat záda,“ změnil jsem tón. „Máš štěstí, že jsme pořád tak dobří přátelé. I když jsme teď každý jiná rasa.“

Přestal se tvářit jako by mě chtěl zabít a smutně potřásl hlavou.

No jo, máš pravdu. Měl bych si hlídat okolí. Jenže při lovu na tohle vždycky nějak zapomenu. Ale taky jsem tě už párkrát dostal! Kolik to vlastně je?“

Po dnešním večeru už pět dva příteli, máš opravdu co dohánět,“ usmál jsem se na něj. Přátelsky.

Však já tě taky dostanu, neboj se,“ zachechtal se Petr. Potom zvedl hlavu a zavětřil.

Blíží se moji soukmenovci, měl bys zmizet!“ sykl na mě.

Díky. Máš u mě pivo,“ slíbil jsem a zmizel mezi stíny.

To tedy mám,“ zavrčel do tmy.

Komentáře: