Naděje umírá poslední

Lesní cestou jsem kráčel skoro jako náměsíčník. Moje myšlenky se toulaly někde daleko a já své okolí skoro vůbec nevnímal, staré hrbolaté a vodou vymleté cestě jsem věnoval jen minimum pozornosti. Toho potvora příroda jaksepatří využila a záludně mi pod nohy nastrčila kořen blízkého smrku. Já si ho samozřejmě nevšiml a nádherně jsem o něj zakopl. Prvně jsem letěl vzduchem já, těsně za mnou pak bohatá sprška sprostých slov, hlavně těch obsahujících písmenko R. Po takových slovech se totiž člověku nejlépe uleví. Ale ten pád měl i svá pozitiva, alespoň jsem se duchem vrátil do přítomnosti a nebloudil kdesi v nedohlednu.

Už jsem se blížil ke svému místečku. Ještě pár desítek metrů, pak prudká zatáčka a jsem tam. Ve své soukromé oáze klidu, na svém mostě, tedy spíš mostíku. Ještě jsem na něj neviděl, uprostřed léta je okolní les hustě zarostlý zelenými křovinami, přes listy tam nejde pohledem proniknout. Ale za tou zatáčkou už na mě čeká. Tenhle most jsem objevil asi před rokem, když jsem se bezcílně, jako ztracená duše, toulal přírodou. Je to starý kamenný most, takové se už dávno nedělají. A hlavně, nemá zábradlí jako moderní mosty, jeho boky jsou také z kamenů, mají asi metr na výšku a asi čtyřicet centimetrů na šířku - skvěle se na nich sedí. Ten most se mi nějak zalíbil, přitáhl mě k sobě, chodím na něj skoro každý víkend. V zimě se opírám o terásek, v teplejších ročních obdobích si sednu na kraj a nohama klátím ve vzduchu. A koukám dolů na projíždějící vlaky. Most vede nad starší tratí, jednokolejkou. Ta spojuje okolní města a vesničky, ale hlavně vede do místního kamenolomu. Není elektrifikovaná, jezdí po ní jen staré dieselové lokomotivy a má tak v sobě určitou romantiku. Ale ani o akci není nouze, tedy pokud vám stačí průjezd vlaku pod vašima nohama. Ale vlak směrem do dolu, s prázdnými vagóny, ten si to žene klidně i devadesátkou a to už nějaká akce je, nebo ne?

To je fuk, hlavně že je tam klid a jsem tam sám. Výjimečně se tedy stane, že sem zabloudí nějaký cyklista, ale ten se ani nezastaví, jede pořád dál. A to se skoro nestává, člověk tu živáčka nepotká. Už tam skoro jsem, už za tou zatáčkou...

Těšil jsem se, radostně jsem si poskočil a přidal do kroku. S očekáváním jsem vyrazil ze záhybu cesty a strnul. Na mém mostě někdo seděl! Byla to nějaká dívka, uhlově černé vlasy až po lopatky.

To je můj most! Co tu děláš! Běž hned pryč!!“ chtělo se mi zakřičet, projel mnou vztek i smutek zároveň. Jak to, že někdo sedí na MÉM mostě?!

Nerozhodným krokem jsem se blížil k vetřelci v mém svatostánku. Co s ní mám udělat, zatraceně? Musím se jí nějak zbavit, poslat jí pryč, ale jak? Vždyť vůbec neumím jednat s lidmi, straním se jich a teď mám promluvit dokonce na nějakou cizí ženskou? Zatracená práce! Ale nějak ji pryč dostat musím.

Ahoj,“ pozdravil jsem ji, když jsem byl dva kroky od ní.

Nedopověděla. No paráda, jak se jí mám zbavit, když nekomunikuje?

Co tady děláš?“ pokračoval jsem v pokusu o kontakt.

Pomalu ke mně natočila hlavu a odpověděla rozechvělým hláskem: „Sedím...“

Sevřelo se mi srdce, když jsem jí pohlédl do tváře. Za normálních okolností by to musela být krásná dívka, velmi krásná dívka. Ale teď... Oči měla zarudlé pláčem a obličej zkroucený smutkem a snahou zadržet pláč přede mnou. Po tváři dolů jí pomalu stékaly dvě velké slzy.

Pomalu, velice opatrně, jsem natáhl ruku a prstem obě slzy setřel. Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že je to poprvé, co jsem se dotkl dívčí tváře.

Co se stalo?“ zeptal jsem se s opravdovým zájmem.

To je jedno. Jdi pryč, prosím.“

Nešlo to, nemohl jsem ji tam nechat. Bylo mi jasné, co tady dělá. Sama, brečící, zničená, nad kolejemi, kde se každou chvíli prořítí nějaký vlak. Věděl jsem co chce udělat. Ale ne na mém místě, ne dnes, ne teď.

Nemůžu jít pryč, tohle je můj most, víš?“

To není tvůj most, nemůže být, odejdi pryč, prosím,“ oponovala mi tiše.

Je to můj most, chodím sem už rok, skoro každý víkend, to ty bys měla jít pryč. Můžu si sednout k tobě nahoru? Mám tam oblíbené místečko.“

Neprotestovala, tak jsem se vydrápal vedle ní. Co dál? Měl bych ji nějak utišit a dostat pryč, dneska jsem chtěl být opravdu sám. Ale jak to mám udělat, nevím co jí mám říct, neumím jednat s lidmi. Budu muset něco vyzkoušet.

Pomalu, pomaličku jsem se jí začal vyptávat. Kdo je, co tady dělá. Ze začátku moc nespolupracovala a já si docela zoufal. Ale postupně se naštěstí rozpovídala, přestala i plakat, jen lehce pofňukávala a pak ani to ne. Pozvolna přede mnou odhalila celý svůj život, řekla mi snad úplně všechno, včetně toho, jaké neměla ráda k jídlo v mateřské školce a jaký byl její bývalý kluk hrozný v posteli. A mě to všechno strašně zajímalo, to mě na tom všem překvapilo nejvíc. Chtěl jsem o ní věděl všechno, všecičko. A ona vykládala.

Pak jsem cítil, že i já bych měl něco říct a začal jsem mluvit o sobě, o svém životě. Postupně jsem se probíjel celým svým životem a stejně jako já o ní, i ona o mně chtěla vědět všechno. A já, který se lidí spíš bál a stranil, jí najednou řekl vše o sobě, o svém životě.

Možná to bude znít divně, ale čím víc jsme se toho jeden o druhém dozvídali, tím jsem získával větší dojem, že se známe. Jako bychom se znali už tisíce let, jako bychom byli stvořeni jeden pro druhého. Vlaky nám projížděly pod nohama, ze začátku jsme si jich nevšímali, ale později jsme na ně radostně mávali a strojvedoucí nám pokaždé odpověděl zahoukáním.

Mluvili jsme spolu dlouho, hodiny a hodiny, úplně jsem ztratil přehled o čase. Její smutná nálada byla ta tam, už nebrečela, ale smála se. Smála se mému vyprávění i na mě. Měl jsem pravdu, když se smála, byla to překrásná dívka.

Během našeho rozhovoru jsem se pomalu posouval směrem k ní. Ještě před pár hodinami to pro mě byla cizí žena, okupující mé oblíbené místečko. Teď jsem se k sobě tiskli, drželi se za ruce a objímali se, jak blázniví milenci. Cítil jsem její radost a touhu, vnímal úžasné pulsující teplo jejího těla, prožíval jsem s ní každý nádech a výdech. Bylo to úžasné, něco takového jsem nikdy nezažil. A velmi dobře jsem věděl, že ona pociťuje to samé. Vzápětí mi to potvrdila svými slovy:

Víš, přijde mi, že se známe odjakživa. Ne, to je málo, odjakživa ne. Zdá se, jako bychom se znali už tisíciletí, prožívali spolu stovky společných životů. Občas jsme se v našem pozemském bytí minuli, ale naše duše o sobě vzájemně vždy věděly. Naštěstí i v tomhle bytí jsme se potkali.“

Souhlasím, cítím naprosto to samé. To co cítíme, je mnohem víc než láska, je to...“

Souznění duší,“ řekli jsme oba najednou a zasmáli jsme se.

Na obzoru se objevil další vlak.

Hele, už ti to jede,“ prohodil jsem.

Smáli jsme se jak pominutí. Ještě před pár hodinami by takováhle věta měla katastrofální důsledky. Teď ji doprovázelo naopak veselí. Znovu se ke mně přitiskla a dlouze mě políbila. Objal jsem ji, přitáhl ještě víc k sobě a opětoval její polibek. Najednou trochu ztuhla, křečovitě mi sevřela ruku.

Co se děje?“ zeptal jsem se trochu vyplašeně.

Já jen... budeš tu vždycky? Budeš tu pro mě vždycky? Navždy se mnou?“

Ale samozřejmě, vždycky tu budu. Vždy bud stát po tvém boku, odteď až po věčnost. Nemusíš se bát,“ usmál jsem se ni.

Já se už nebojím. S tebou ne. S tebou se nebojím nikoho a ničeho a už nikdy nebudu. Víš, jak jsem tu seděla, už jsem nedoufala v žádný zázrak, už jsem neviděla žádnou naději...“

Ššššš, nevzpomínej na zlé,“ šeptal jsem jí konejšivě do vlasů. Usmála se. Byla nádherná.

Vlak se rychle blížil, už zdálky jsme mu zamávali, odpovědí nám bylo zase zatroubení. Smáli jsme se štěstím, radostí okamžiku.

Zasněně jsem se jí zahleděl do očí. Chtěl jsem se jí položit otázku, ale nebylo to třeba, souznění duší je úžasná věc. Viděla otázku v mých očích a já si zase v jejích přečetl odpověď. Usmáli jsme se na sebe a vzájemně si upřeně hleděli do očí. Ten pohled nemohlo nic zlomit.

Ani vlak, vzdálený v tu chvíli necelých patnáct metrů. Se vzájemně propleteným pohledem jsme reagovali jako jedno tělo, jako jedna mysl. Poslední úsměv a skočili jsme. Vstříct nebesům.

Komentáře:

3kobra3 - 8. 8. 2006 02:21

Moc pěkné, ten konec jsem tak trošku nečekala...Ale fakt dobrý!;o)

Lei - 18. 6. 2006 14:42

Jana: Jo, na city hraje hodně, ale to by taky měla, aby vyjádřila to co jsem chtěl. A stejně ne každý pochopí, co jsem vlastně vyprávěl.

Erric - 25. 5. 2006 17:46

Pro me byl ten konec az prilis predvidatelny.

kosma - 16. 5. 2006 19:56

jezis,teprve druha povidkla a zase mi jde mraz po zadech...
ty konce mě dostanou:)člověk čeká happyend a svým způsobem ho i dostane...
moc pěkné..

Jana - 26. 2. 2006 14:13

Mne ta povidka prijde dost tezkpadne vypravena a je az prilis silne hrajici na city, takovej technicolor, rekneme, kdyby to byl film...

Zvířátko - 20. 10. 2005 21:09

Mooooooc dobrá povídka, naprosto mě dostala.

Cherry - 29. 5. 2005 16:06

Tak tahle je dobrá-líbí se mi tvůj styl.