Bezdomovec

Nejedl jsem už několik dní. Schovaný za keřem jsem toho chlápka pozoroval s obezřetností a touhou zároveň. S obezřetností proto, že nemám rád lidi. Ne že bych je snad nenáviděl, ale nevyhledávám jejich společnost. Raději jsem sám. Bývaly doby, kdy jsem měl kolem sebe svoje blízké. Lidi, které jsem měl rád. Ale to už je pryč. Myslím, že nenávratně. A moje touha se netýkala ani tak toho chlapíka, jako krabice s pizzou, kterou nesl. Voněla naprosto neskutečně lákavě a mě hlady kručelo v břiše.

Zbystřil jsem, když položil pizzu na lavičku a odkráčel k několik metrů vzdálenému stánku. Z chladicího boxu si vybíral pití. Rychle jsem vyrazil. Chtěl jsem si vzít celou krabici a zmizet, ale ta omamná vůně mě přemohla a přikovala na místě. Začal jsem ještě horkou pizzu hltat přímo na lavičce.

HEJ!“ přerušil moje hodování výkřik, „Nech to bejt! Padej!“

Věnoval jsem rozzuřenému pánovi jen rychlý pohled a už jsem mizel do parku schovat se za svůj keř. Těsně kolem ucha mi prosvištěla plechovka. Pak se divte, že nemám lidi rád. Nápoj se po nárazu o kámen roztrhl a obsah na mě vystříkl. Olízl jsem se. Hm, Coca-Cola.

Zalezl jsem do křoví a doufal, že nejsem vidět. Mezerou v listí jsem pozoroval pána u lavičky. Rozčiloval se nad krabicí a chvilku hledal zachovalý kousek pizzy. Pak se asi rozhodl, že nebude riskovat jíst něco po mně a celé to smetl na zem. Od stánku na něj mezitím volal prodavač, že nezaplatil. Pán mu ukázal zdvižený prostředníček a nakvašeně odkráčel pryč. Asi jsem mu vážně zkazil den. Ale sobě jsem udělal radost.

Vyplazil jsem se z křoví a pustil se do pizzy. Jestli si myslel, že si ji ze země už nevezmu, tak asi vůbec netuší, co je to hlad. Zhltnul jsem ji do posledního drobku. Pak jsem ještě vypil zbytek Coly z roztržené plechovky. Paráda. Dnešek se vážně povedl.


Potuloval jsem se bezcílně parkem, ale nakonec jsem skončil tam, co obvykle. Před tou divnou budovou, jejíž význam jsem nikdy nepochopil. O to víc mě děsila. Něco mi na ní prostě přišlo špatně. Sedl jsem si do trávy a sledoval dění. Proudy lidí střídavě směřovaly dovnitř nebo ven. Byl to zvláštní chaos, který v sobě ale zároveň skrýval určitý řád. Jednoho výrazného týpka jsem vídal skoro každý den. Ráno přišel před východem slunce a vrátil se zpátky ven až v pozdním odpoledni. Takových bylo víc. Jenže už jsem zažil, že z budovy vyšel někdo, koho jsem ještě neviděl. A co hůř, jsem si jistý, že někteří lidé, co vešli, se už nevrátili nikdy. Myslím, že tam mohli zmizet i moji přátelé. Chtěl jsem zjistit, co se tam děje, ale nesebral jsem odvahu se tam vypravit. Třeba bych se taky nevrátil.

Sledoval jsem cvrkot kolem tajemné budovy několik hodin. S pozdním večerem davy značně prořídly. Už se tu pohybovali jen jednotlivci a pár malých skupinek. Zaujala mě jedna rodinka. Určitě jsem ji tu ještě neviděl. Další noví neznámí, které vyplivla záhadná stavba. Oba rodiče mladí, usměvaví. A děti, holka a kluk asi tak desetiletí, byly až překvapivě ukáznění.

Ach jo, ujelo nám to,“ povzdechla si žena a mávla rukou směrem k právě se rozjíždějícímu autobusu. Byla zvláštně přitažlivá. Atraktivní, ale přitom decentně oblečená. Působilo to mnohem zajímavěji, než když se rádoby modelky snaží ukázat co nejvíce kůže. Její muž se rychle rozhlédl. I on byl pohledný, navíc se zdál jako silná a vůdčí osobnost. Zároveň inteligentní, viděl jsem, jak rychle zvažoval co dál.

Ten bus tady objíždí několik zastávek a pak se obloukem vrací a staví ještě na druhé straně nádraží. Tam bysme ho mohli stihnout. Jdeme,“ kývl směrem k podchodu. No nevím, tam tudy nikdo nechodí ani ve dne. Natož po setmění. Stahuje se tam kdejaká pakáž. Ze zvědavosti jsem rodinku následoval.

Chodba byla spoře osvětlená, protože většinu světel někdo rozbil. Hnusně to tu smrdělo a na podlaze se válela spousta zmačkaných plechovek a střepů od lahví. Pečlivě jsem se jim vyhýbal, abych na sebe neupozornil zbytečným hlukem. Cestu pravidelně přetínaly boční chodby, ale těžko říct, kam vedly. Mimo hlavní trasu byla tma úplná.

Stalo se to mezi čtvrtou a pátou křižovatkou. Z bočních chodeb se vynořily dvě postavy a zastoupily skupince přede mnou cestu. Rodina se zastavila. Muž se ohlédl, jen aby viděl, jak jim další dvojice odřízla ústup. Já se přikrčil do stínu, aby si mě nikdo z nich nevšiml. Skupinka pochybných existencí obestoupila rodinu a zatlačila je do výklenku, kde kdysi snad býval nějaký stánek.

Tohle je naše území,“ promluvil rádoby žoviálním tónem vysoký holohlavý pořízek, „máte povolený vstup?“

Chceme jen projít.“

To vidím,“ ušklíbl se vůdce pobertů a založil si ruce na hrudi. „Ptám se, jestli máte povolený vstup.“

Určitě máme,“ riskl to táta od dětí.

Ukaž.“

Cože?“

Ukaž povolení k vstupu. Obvykle ho lidé mívají v peněžence. Začíná číslovkou a pokračuje slovem korun,“ usmál se svalovec. Jeho kumpáni se pobaveně rozchechtali. V mladíkovi v rohu to evidentně vřelo. Být tu sám, asi by se porval. Teď v něm převládl pocit pro povinnost a odpovědnost za rodinu. Pomalu vytáhl peněženku.

Kolik chcete?“

Všechno?“ Chodbou se zase nesl pobavený smích.

Muž velmi neochotně vytáhl tři tisícovky. Partičce zazářily oči. Právě okradený vykročil vpřed, ale svalovec mu zastoupil cestu.

Zaplatil jsem, nechte nás jít,“ zavrčel s těžko skrývaným vztekem na vůdce bandy.

Vidím tu jen tři povolení,“ ušklíbl se na něj pořízek, „to jsou děcka a ty. Mladá paní bude muset platit v naturáliích.“

Parťáci ho hned povzbudili smíchem a pochvalně-oplzlými poznámkami směrem k mladé ženě.

Ani náhodou!“ vyštěkl její manžel. Teď už vztek neskrýval. Ruce zaťaté v pěst, připravený okamžitě vyrazit do útoku. Sám proti čtyřem rváčům? Myslím, že nemá šanci.

Můžeš si vybrat, jestli si pohrajeme jen s tvou kočkou nebo…“ po chviličce ticha cvakl vystřelovací nůž a šéf bandy dokončil: „Nebo si prvně pohrajeme s tebou a pak s tvou ženskou.“

Opravil jsem svůj úsudek. Proti čtyřem rváčům a noži nemá šanci žádnou. Možná si to uvědomoval, ale neměl v plánu se vzdát. Viděl jsem mu na očích, že se hodlá rvát za své blízké do posledního dechu. Byl ochoten bít se za svoji rodinu a jejich čest jako nějaký bláznivý rytíř…

A v tom jsem si vzpomněl. Na všechny svoje ideály a postoje z doby, kdy jsem nebyl na ulici. Kdy jsem někam patřil. Kdy jsem měl ještě za co bojovat. Moje instinkty se probudili a najednou jsem situaci vnímal z úplně jiné perspektivy.

Drobné cuknutí v paži s nožem a ruka se začala pohybovat dozadu k nápřahu. Vše se dělo jakoby zpomaleně. Vyrazil jsem. Naprosto neslyšně. Byl jsem už za polovinou cesty, když se nůž začal pohybovat vpřed. Mnohem rychleji, ale stále pomalinku. Alespoň z mého pohledu. Dva kroky a skočil jsem. Pořád bez jediného zvuku.

Trefil jsem se přesně. Tesáky jsem do ruky zabořil hned za zápěstí svírající nůž. Trhl jsem hlavou a cítil, jak se kůže i maso v sevření mé tlamy trhá. Povolil jsem stisk a muž se s výkřikem zapotácel o dva kroky zpět. Jeho spolubojovníci ztuhli. Nevěděli co dělat.

Zavrčel jsem. Hlubokým výhružným způsobem. A udělal dva malé, ale rychlé, kroky vpřed. Útočníci na nic nečekali a prchali pryč. Bolestí řvoucího druha táhli s sebou.

Otočil jsem se zpět k rodině. Sedl jsem si, nasadil ten nejmilejší výraz a otočil hlavu na bok, až mi ucho přepadlo přes čelo. Děti v bývalé rodině to vždycky strašně pobavilo. Bylo mi jasné, že to vystoupení trochu kazí čumák celý od krve, ale s tím jsem nic udělat nedokázal.

Ten pes nás zachránil,“ ozvala se jako první žena.

Otočil jsem hlavu na druhou stranu, až o čelo pláclo druhé ucho. I když byli děti vystrašené, trochu se teď usmály.

Jsi tu s někým? Nebo sám?“ zeptal se mě muž.

Podíval jsem se mu do očí, nasadil jsem ten nejsmutnější výraz a jako malé štěně procítěně vypustil: „Knííí.“

Pomalu natáhl rozevřenou dlaň před sebe. Chápal jsem, že mám šanci, která se už nebude opakovat. Dvakrát jsem k ní čichl a pak podřízeně sklonil hlavu. Podrbal mě mezi ušima a já se cítil na vrcholu blaha.

Půjdeme, než se vrátí,“ sebral ze země peníze, které během boje vůdce gangu upustil a vyrazil.

Jdeš s ná…“

Otázku dokončovat nemusel, už jsem klusal těsně vedle jeho nohy. Tohle bude moje rodina. A svoje lidi mám rád.

Komentáře:

smeta - 6. 5. 2017 08:49

pěkná povídka, beru zadání jako splněné ;-)

Lei - 13. 6. 2016 10:43

Zadání znělo:

1. Musí být s tajemstvím nebo s detektivním nádechem.

2. Musí se odehrávat po západu slunce.

3. Alespoň jedna scéna musí být na vlakovém nádraží.

4. Alespoň mihnout se tam musí pes.